Moravské Blogování

   

Pověděti zkrátka, čím přispěla Morava na poli duchovního vývoje českého, je v podstatě možno jen dvojím způsobem: buď tím, že podám pouhý výčet jmen, děl a kulturních počinů z Moravy vyšlých, aneb tím, že se pokusím aspoň přibližně postihnout, co znamená Morava v té nedílné duchovní struktuře, kterou jmenujeme Českým duchem, českým národním vědomím a v instanci poslední a nejvyšší českým národem.

 

Způsob první by jistě v sobě neměl mnoho půvabů pro posluchače. Ostatně poříditi si soupis moravského kulturního přínosu podle příruček dějin literatury, hudby, výtvarných umění, filosofie atd. je zajisté možno každému vzdělanému člověku. Způsob druhý je méně snadný a po mnohé stránce si žádá rozvahy filosofické. Jde tu totiž o to, uvědomit si, že ten duchovní celek, který nazýváme českou kulturou, českým duchem a českým národem, by prostě neexistoval, kdyby nebylo této moravské země a tohoto moravského lidu. Jde o to uvědomit si a vyvodit důsledky z toho, že ono české národní společenství, které ve své vrcholné podobě je společenstvím duchovních hodnot (jako každé národní společenství), by jím nebylo, že by nebylo českým, kdyby nebylo Moravy; že by se rozpadlo právě to, co nás činí českým národem v nejvyšším, jednotném kulturním smyslu tohoto slova.

 

Jsem daleko toho pokládati ducha a tedy i národního ducha za něco nepodmíněného a vývojově prvotního. Není pro to vědeckých důvodů. Národní vědomí, národní kultura i a národní duch jsou jevy historické, historicky podmíněné. Mají celou stupnici podmínek, jejichž hrubý základ tvoří podmínky hmotné. Z těchto vývojových předpokladů však vyrůstají kulturní struktury a útvary historicky jedinečné a duchovně již svézákonné. A jednou z nich je právě ono veliké duchovní společenství živých s mrtvými, které pociťujeme jako národ, jako český národ. Toto poznání nás zavazuje. Jestliže Morava je v českém národním vědomí, v českém duchu dána neoddělitelné a namnoze nerozeznatelně, neznamená to, že máme právo nedbati řady specifických podmínek materiálních, dále snah, úsilí, obětí a i odříkání, které toto vplynutí Moravy v českost předcházely a jimiž Morava nyní i dále v budoucnosti bude českost živiti. Především pak nám to nedává právo nedbati této země samé a jejích potřeb. Činíme-li tak, podlamujeme větev, na níž sami spočíváme, větev, bez níž by se koruna českosti žalostně zhroutila.

 

Než tím jsem předběhl poněkud to, co bych rád zdůraznil až v závěru této úvahy. Je nejprve třeba, abychom ukázali, jak českost sama, jak náš poměr k světu jako myslícího národa je v samé své podstatě podmíněn kulturním přínosem Moravy a Moravanů.

 

Národ bývá definován jako společenství země, jazyka a osudů. V této trojí pospolitosti dává země základ materiální a hospodářský, jazyk pak a stejné osudy vytváří pospolitost vyšší, ideovou, ethickou a namnoze i estetickou, na př. ve vyspělém národním umění – tedy onu pospolitost, kterou jmenujeme společenstvím duchovních hodnot. Co se týče země samé, která je jakoby ložem našeho národního bytí, poslyšme klasickou formulaci Palackého: »Spojení Čech a Moravy v jeden celek, majíc ve přírodě samé postatný svůj základ, nemůže považováno býti za pouhou náhodu. A skutečně v obou krajinách od věkův, pokudkoli historie sahá, vždy a po každé jeden a týž národ přebýval, jedna i táž nejvyšší vláda panovala. Obě tedy, Čechy i Morava, co národ i co stát vždy zajedno byly. Protož historie národu českého, má-li důkladná býti, obou krajin Čech i Moravy stejně šetřiti musí, jelikož dějinám obou, jakožto částkám jednoho celku, jedněm bez druhých dorozuměti nelze.« – Tak již Palackému bylo jasno, že společenství země je výchozím bodem národní historie. Avšak právě jenom výchozím, neboť teprve nad nim se tvoří ona jednota duchovní, která je národem ve vlastním smyslu.

 

A proto pohleďme nyní, co dala Morava této duchovní české jednotě, jakou formulaci českosti podali mistři a myslitelé z ní vzešlí. Není třeba dlouhého výčtu. Stačí několik jmen. Několik jmen, bez nichž by českost sama nebyla českostí, bez nichž by naše národní vědomí nebylo tím ideovým celkem, jakým dnes je. Jsou to Moravané: Jan Blahoslav a Jan Amos Komenský z doby starší, František Palacký a Tomáš Masaryk pro dobu novočeskou. Co nejobecněji spojuje tyto moravské tvůrce českosti, je jistý jejich universalismus. Jsou uvědomělými Čechy, ale toto vědomí jim nedostačuje. Nestačí jim toliko vědomí, nebo lépe pouhý pocit, že jsme odlišní od ostatních a že patříme k sobě. Hledají vědomě i nevědomky důvod tohoto našeho společenství, smysl této naší svojskosti. Je přirozené, že v době starší, u Blahoslava a Komenského, nevystupuje tato universální, světová koncepce češství s takovou pojmovou jasností, jako je tomu u Palackého nebo dokonce v té rozvité filosoficko-politické problematice jako u Masaryka. Ale i u nich jde o vyšší, ideové pojetí češství, jež je neseno obecnými hodnotami mravními a náboženskými a zaměřeno světově. Příznačný je tu konflikt Blahoslavův se staršími směry v Jednotě, především se stanoviskem Augustovým, ale do značné míry i s autoritou bratra Lukáše. Je známa Lukášova odpověď Lutherovi na jeho doporučení, aby se Bratří snažili o vyšší vzdělání. Nepotřebují prý Bratří, praví Lukáš, učitelů jazyků, »zvlášť řečských a hebrajských mezi sebú«, pokládají to za nebezpečné. Tímto názorem Lukášovým se kryl také Augusta, když r. 1567 podnítil tažení proti vyššímu vzdělání v Jednotě.

 

Nuže, proti tomuto způsobu nazírání se postavil Moravan Blahoslav se vší rozhodností svého kultivovaného ducha. Oč tu šlo? O nic méně než o to, přemoci jistou českou malost, se Šaldou bychom mohli říci onu jakousi českou zápecnost, která se brání tomu, aby věci našeho svědomí a našeho duchovního hodnocení byly pozdviženy na roveň světovou, na úroveň současné světové kritiky. V případe Blahoslavově tedy šlo o to, aby mravní a náboženský ideál Českých bratří byl uveden mezi vrcholné duchovní hodnoty reformace a renesance. Aby tohoto cíle bylo dosaženo, aby češství v jedné ze svých nejvyšších etnických podob, totiž jako české bratrství, spočinulo na této kulturní úrovni, proto píše Blahoslav svou ohnivou Filipiku. Nebylo to jedinkrát ani naposled, kdy Moravan takto pozvedl svůj hlas do Čech proti misomusům nejrůznějších druhů, na obranu koncepce vyšší, universálnější, ať národně, ethicky nebo nábožensky.

 

Poněkud jiné, tragičtější, je Komenského pojetí češství, jěhož vrcholnou formu ovšem, stejně jako Blahoslav, spatřoval v etnické a náboženské ideji českobratrské. Komenský neměl jemné uhlazenosti ducha Blahoslavova. Nebývala by mu ostatně v ničem ulehčila jeho trpký osud národní a lidský. Čech, který se v emigraci dožil míru vestfálského, tohoto závěrečného Mnichova třicetileté války, jestliže neměl ztratiti víru v duchovní budoucnost svého národa, musil co nejúže spojiti ideu češství s ideou, kterou pokládal za věčnou a neochvějnou, s ideou náboženskou, a co nejtěsněji ji přiblížiti svému národu a jeho jazyku. Blahoslavův ohled na universální hodnoty vzdělanosti ustupuje u Komenského, co se češství samého týče, těžké úzkosti o vlastní národní bytí. V těchto zlých chvílích nevidí Komenský než svůj lid a svého boha. Všichni, kdo prožili druhou světovou válku, ať doma nebo za hranicemi, mohou po téhle stránce pochopiti Komenského lépe, než ho snad chápali před válkou. I my jsme tehdy zakusili chvíle, v nichž jsme universální hodnoty vzdělanosti pociťovali téměř jako výsměch svému národnímu osudu, chvíle, v nichž jedinou oporou nám byla živá víra našeho lidu. Nuže, v takovéto těžké zkoušce stanul při národu opět Moravan, se slovy naděje a útěchy, že vláda našich věcí se k nám opět navrátí.

 

Jestliže Komenský je prorokem národa téměř již duchovně i fysicky umdlévajícího, dovršuje naopak František Palacký vrcholné probuzení českého národního vědomí. V Palackém si národ uvědomuje sebe sama jako historickou osobitost, jako dávnou pospolitost jazyka, osudů a hodnot převážně duchovních. A tu se ovšem nemůže vyhnout otázce, v čem ideově tato pospolitost záleží. Odpovídaje na ni, hledá Palacký nejprve objektivní vývojové síly, jimiž je determinována naše národní historicko-politická situace. Vidí ji, jak známo, v ustavičném stýkání a potýkání se slovanství a češství s němectvím. Ale tento objektivní stav věcí Palackému nedostačuje. Nedostačuje mu pouhý fakt, že v tomto nejzápadnějším slovanském kraji po celé tisíciletí zápasí malý národ se živlem jemu cizím a většinou přímo nepřátelským. Má-li míti tento zápas svůj smysl, je třeba, aby naše češství a slovanství mělo svůj nadnárodní ethický důvod, aby bylo více než pouhýrn pocitem pospolitosti a sounáležitosti. A tento důvod klade Palacký v universální, mravní ideu lidskosti a svobody. Tak i naše novodobá koncepce češství je v jedné ze svých nejpozoruhodnějších formulací vyslovena zase Moravanem. Jak významná to byla koncepce a jak hluboce se dotkla našeho současného národního a politického bytí, je viděti z toho, že vedla přímo k problematice t. zv. české otázky, kterou rozvinul Masaryk. V české otázce nešlo Masarykovi o nic menšího než o to, proč jsme Čechy, které a jaké důvody máme pro své národní snažení. Je známo, že ty důvody nalezl ve shodě se svými velikými moravskými předchůdci v universální ideji lidskosti. Kdyby byl nenabyl přesvědčení o tomto vyšším smyslu češství, byl by bezpochyby při své důslednosti usoudil, že to nestojí za to býti Čechy, že svým ideově prázdným češstvím působíme světu jen zbytečné nesnáze. Odvážnosti takto položené české otázky a jejího zahrocení k samému národnímu bytí si je Masaryk velmi dobře vědom. Proto praví hned v úvodu k svému dílu: »Vím předobře, že se otázka tato prohlásila a snad ještě prohlásí za národní zradu.«

 

Jiná věc je ovšem poukaz do minulosti, jímž Masaryk své humanitní pojetí českosti podporoval. Naše moderní historiografie nám ukázala, že ony ideové souvislosti české reformace s českým národním obrozením jsou daleko chatrnější, než Masaryk původně předpokládal. Ale o to zde šlo teprve až v druhé řadě. Tak zvaný spor o smysl českých dějin je především sporem o národní a politickou českou současnost, jak na to už Nejedlý správně ukázal. A že po této stránce měl pravdu Masaryk, o tom svědčí sama existence československého státu. Nebyla to tedy jen šťastná karta, jež padla Masarykovi, jak soudil Pekař. Byla to revoluční národní vůle, osvícená ideou.

 

Tak hluboce tedy zasáhla Morava svými mysliteli a politiky do skladby českého národního ducha a všeho českého národního vědomí. Bylo by ovsem chybné domnívat se, že v idejích samých, vyslovených těmito velkými Moravany, je něco kmenově moravského. Tu přirozeně účinkovaly vlivy světové. Stejná chyba by však byla nedbati toho, že tito mistři české kultury a českého jazyka se na Moravě narodili, že na Moravě vyrostli a prožili své dětství, že se učili česky od moravských matek, v moravské intonaci a v moravských rčeních, že tato země formovala jejich osobnosti a působila na jejich charakter v době pro všechen další povahový vývoj člověka rozhodující. A to je právě okolnost, kterou jsme někdy až příliš ochotni přehlížet, a to nejen u těchto velkých tvůrců českosti, ale při celém kulturním přínosu moravské země. Rádi zapomínáme, že jakkoli je českost jedna jediná a nedílná, její moravská složka je podmíněna řadou zvláštností, z nichž povaha moravského lidu není na místě posledním. Je tu především odlišná moravská sensibilita a emotivita. Nic o tom nesvědčí zřejměji než rozdíl české a moravské lidové písně. Porovnejme na příklad moravskoslováckou milostnou píseň: »Láska, Bože, láska, kde ťa ludia berú« s kteroukoli milostnou písní středočeskou. Rozdíl je po stránce emotivní, básnické i hudební tak výrazný, že vzniká dojem, jako by šlo o píseň jiného národa. Hudebník to cítí docela zřetelně. Proti velké lyrické linii písně moravské, nesené téměř symfonicky, je struktura písně české jakoby rozdrobená. Je lyricky daleko méně obsažná, místy i sentimentální, jinde se sklonem k dráždivosti a haštěřivosti, A přece obojí je píseň česká.

 

Tak dospíváme k tomu, co jsem řekl na začátku této úvahy: totiž k odpovědnosti, kterou máme za tento živý moravský pramen českost, českého národního ducha a všeho českého národního vědomí. A tato naše odpovědnost vůči Moravě je mravně tím závaznější, že cokoli duchovně z Moravy vzešlo, bylo vždy odevzdáno českému společenství s naprostou samozřejmostí a ukázněností, bez jakéhokoliv nároku na vděčnost Čech a Prahy. Leč je-li tento moravský přínos radostně a samozřejmě odevzdáván, neznamená to, že má být samozřejmě a lhostejně přijímán. Viděli jsme, jak hluboko do struktury českosti Morava zasahuje. Je tedy v našem společném českém zájmu, abychom této země dbali po všech stránkách co nejbedlivěji, nechceme-li narušit své vlastní národní bytí. A tu se musím obrátit i k Moravanům, zejména Brňanům samým. Jde o to, aby také oni jednali podle tonu, čím je nám Morava, čím je Morava v českém společenství, a uměli být na to hrdi. Mám dojem, že jistá část Brňanů, zejména mladších, jsou vlastně »in spe« Pražané. Stačí, aby se v Praze něco pohnulo, aby se ukázala sebemenší příležitost, a milí Brňané se do Prahy valem stěhuji. Znám dokonce i takové, kteří jsou okouzleni pražskou češtinou a činí vše možné, aby v Praze nikdo nepostihl jejich moravskou intonaci.

 

Tak daleko tedy naše okouzlení z metropole jít nesmí. Žádá-li se právem pro Moravu to, co přísluší její významné duchovní úloze v českém národě, nenese za to odpovědnost jen Praha, ale také Morava a především její hlavní kulturní středisko Brno. Pronikne-li toto vědomí na obou stranách, pak není pochyby, že se této ušlechtilé zemi do stane v našem státě toho, čím jsme jí všichni povinni za její krásné kulturní dary, za její těžké národní oběti a za její upřímnou lásku.

 

 

FRANTIŠEK TRÁVNÍČEK:

 

 

ÚČAST MORAVY VE VÝVOJI SPISOVNÉ ČEŠTINY.

 

 

Nemám v úmyslu krátce vyložiti vše, co spadá do našeho velmi bohatého tématu, podati jeho stručný přehled. Omezil jsem si toto téma tak, že si krátce všimnu hlavně účasti Moravy ve vývoji spisovné češtiny po stránce strukturní, jen potud, pokud zasahuje samy jazykové základy spisovné češtiny nebo základní kulturní podmínky jejího vzniku a růstu. Pominu mnohé jednotlivosti, které, třebaže jsou zajímavé a mnohdy též příznačné, nemají význam pro celkový jazykový sklad spisovné češtiny a nejsou bytostně důležité pro její kulturní poslání.

 

Kromě toho si zužuji své téma tím, že nepřihlížím k době přítomné a k nedaleké minulosti, z které přítomnost přímo vyrostla.

 

I. Spisovná čeština vzniklá ve 12. století je dědičkou a nástupkyní prvního slovanského spisovného jazyka, t. zv. církevní slovanštiny, která je svým původem nářečí bulharské. Spisovný jazyk, t. j. nářečí kulturní, vytvořili z tohoto bulharského nářečí verověsti bratři Cyril a Metoděj, přišlí ze Soluně na pozvání velkomoravského knížete Rostislava na začátku šedesátých let 9. století.

 

Připomněl jsem pří jiné příležitosti¹), že je mezi spisovnou češtinou a církevní slovanštinou poměr plně ústrojný,

 

¹) Slovanské základy spisovné češtiny, Slovanství v českém národním životě (Brno, Rovnost 1947), str. 79 a násl.

 

pokrevní, záležející v tom, že se spisovná čeština zrodila v lůně církevní slovanštiny zejména po té stránce, že tvůrcové spisovné češtiny měli v církevní slovanštině vzor, který jim byl žádoucím vodítkem, ušetřil jim začátečnické rozpaky, hledání a tápání.

 

Jsouce odchováni církevní slovanštinou, poznali na tomto vysoce vyspělém spisovném jazyce kulturní výrazové potřeby a možnosti, získali znalostí církevní slovanštiny schopnost a dovednost přizpůsobovati lidovou mluvu českou kulturnímu poslání, obměňovati ji a dotvářeti na spisovný jazyk.

 

Ve 12, století, kdy se spisovná čeština zrodila, byla již církevní slovanština u nás na ústupu a v předcházejícím století byly hlavním střediskem církevněslovanského písemnictví Čechy, v nich pak zejména sázavský klášter. A není pochyby o tom, že spisovná čeština vznikla v Čechách. Nezapomínejme však na to, že se církevní slovanštiny jako spisovného jazyka začalo užívati na Moravě, v říší Rostislavově, a to především jako jazyka církevního při hlásání evangelia, při mši jako jazyka bohoslužebného, v překladech bible a jiných církevních děl. Soluňští věrověsti si nepochybně na Moravě vychovali své první žáky, kteří jim byli nápomocni při celé misijní činnosti a zejména také při překladech.

 

Tak vznikla na Moravě vrstva vzdělanců ovládajících církevněslovanský jazyk a zahajujících u nás první kulturní období, zvané církevněslovanské nebo cyrilometodějské. Za tohoto období jsme přejali antiku, a to v její podobě byzantské, řecké. Tím byly na Moravě vytvořeny mimojazykové, obecně kulturní předpoklady ke vzniku spisovné češtiny, neboť spisovný jazyk se může zroditi jen v prostředí vyspělejší kultury.

 

Morava však má pro vznik spisovné češtiny ve 12. století i význam přímý, po stránce jazykové. Již před přenesením církevněslovanského písemnictví a vzdělanosti do Čech, hlavně po Metodějově smrti r. 885, kdy se vypuzení Metodějovi žáci uchýlili zčásti do Čech, rozšířila církevní slovanština pole svého poslání, stala se spisovným jazykem písemnictví původního, nepřeloženého. Na Moravu můžeme plným právem klásti vznik církevněslovanských životopisů, legend o Konstantinovi-Cyrilovi a Metodějovi. Původní slovesná tvorba v církevní slovanštině znamená vyspělou jazykovou kulturu a ta byla živnou půdou pro vznik spisovné češtiny.

 

Je nepochybné, že je rozvoj církevněslovanského písemnictví po roce 885 spjat hlavně s Čechami, že se tam vytvořila tradice církevněslovanského jazyka a písemnictví, která časem vyústila ve snahu o vytvoření spisovného jazyka českého. Ale nesmíme zapomínati, že začátky této tradice sahají na Moravu.

 

Ale nejen to. Je předně důležité, že se již na Moravě začalo vnitřní jazykové dění, které vedlo k nahrazení církevní slovanštiny jazykem českým. Že se již na Moravě začal nenáhlý přechod od církevní slovanštiny k češtině. Svědectvím tomu je církevně slovanská bohoslužebná památka přeložená z latiny, zvaná Kyjevské listy (zlomky) a vzniklá beze vší pochyby ještě v době cyrilometodějské na Moravě. Tato jazykem i písmem nejstarobylejší zachovaná církevněslovanská památka má místo několika strukturních znaků církevněslovanských znaky české, a to c místo št (za původní tj), z místo žd (za původní dj), šč místo št (za původní sk nebo stj) a koncovku – ъmь v 7. p. jedn. č. místo – omь.

 

Tak se tedy již na moravské půdě začal vliv českého jazyka na církevní slovanštinu, zcela pochopitelný u příslušníků našeho jazyka píšících církevní slovanštinou. Tento vliv časem postupně sílil a přirozeně, ústrojně vyvrcholil úsilím o plnou náhradu církevní slovanštiny spisovným jazykem českým.

 

A dále se již na Moravě vytvořila jedna důležitá vrstva slovníkového výraziva, které hotové dostala věnem zrodivší se spisovná čeština. Je to staré, dosti bohaté názvosloví církevní a náboženské, dílem přejaté z cizích jazyků nebo podle nich utvořené, větším dílem však domácí, vzniklé jednak hlavně zúžením původního širšího významu slov již existujících na význam náboženský a církevní, jednak novým tvořením ze starých základů. Tyto jazykové změny se provedly hlavně ve Velké Moravě, v době cyrilometodějské, kde byla v plném rozmachu jak činnost misijní, tak církevní organisace a kdy se též v plném rozsahu užívalo církevní slovanštiny. Nasvědčuje tomu zřetelně ta okolnost, že se toto názvosloví vyskytuje většinou též v církevní slovanštině. Je nepochybné, že některé staré náboženské názvy vznikly u nás již před dobou cyrilometodějskou a jejich kolébkou nemusí býti jen Morava. Ale všechny ty hojné názvy, které se vyskytují v církevní slovanštině a drží se skoro veskrze do dneška, byly uvedeny v život, ustálily se v době cyrilometodějské a lze v tomto smyslu mluviti o jejich převzetí z církevní slovanštiny do češtiny. Jsou to na př. tyto názvy: hospodin, hřích, káti se, milosrdný, modliti se (modlitba), naděje, nebe (nebesa), spasiti, smilovati se, svatý, víra, zpovídati se, půst (postiti se), koleda, křest, kříž, oltář, mše, pohan, papež, prorok²) ...

 

Toto náboženské a církevní názvosloví znamenalo pro

 

²) Viz k tomu u Boh. Havránka, Spisovný jazyk český a slovenský, Československá vlastivěda II (Praha, Sfinx 1936), str. 15–16.

 

rodící se spisovnou češtinu velký přínos jak pro její praktické užívání v církevním životě, tak pro její úkon estetický v oblasti krásného písemnictví, které bylo ve svých začátcích převážně rázu náboženského. Připomeňme si, že po prvním slovesném díle ryze českém, po národním chorálu »Svatý Václave, vévodo české země« z konce století 12., následovaly tři památky obsahu náboženského: ještě v století 12. »Zdráva Maria«, básnický překlad latinské modlitby Ave Maria, v 13. století píseň »Slovo do světa stvořenie« neboli Ostrovská píseň a báseň »Vítaj kráľu všemohúcí« neboli Píseň Kunhutina. A připomeňme si, že početné náboženské názvosloví přišlo velmi vhod i českému písemnictví pozdějšímu, pohybujícímu se převážné v oblasti náboženské.

 

2. V době raného českého humanismu, před rozkvětem českého prozaického jazyka v době veleslavínské, vyšlo r. 1533 v Náměšti dílko s názvem »Gramatika česká v dvojí stránce, Orthographia předkem, Etymologia potom«. Napsali je Beneš Optát, Petr Gzel a Václav Filomates. Obsahuje víc, než naznačuje její podtitul orthografia a etymologia, je to první pokus o mluvnické zpracováni spisovné češtiny, o její mluvnickou kodifikaci, třebaže s dnešního hlediska neúplnou.

 

Je příznačné a významné, že rovněž v Náměšti vyšel r. 1535 Optátův spisek Isagogicon, obsahující jednak poučení o fonetické platnosti pravopisu, návod ke čtení pro dospělé a pro učitele, jednak první českou početnici.

 

A že r. 1547 vyšel v Prostějově první náš slabikář s názvem Slabikář český, na němž měl beze vší pochyby účast Jan Blahoslav³).

 

³) Jos. Kubálek, Jos. Hendrich a Fr. Šimek, Naše slabikáře, Praha 1929. – Jos. Kubálek, Slabikář český, Prostějov 1947.

 

Tato tři díla mají nemalý význam pro vývoj spisovné češtiny, neboť znamenají jeho novou složku. Dosavadní vývoj spisovné češtiny záležel skoro veskrze jen v jejím praktickém užívání pro rozmanité kulturní potřeby. Jedinou výjimkou je Husova latinská Orthografia z r. 1411, obsahující úpravu pravopisu a výklad o výslovnosti některých hlásek. Je to první uvědomělý zásah jednotlivce, teoretika i praktika, do vývoje spisovné češtiny, hlavně v oblasti jazyka psaného.

 

Připomenutá tři díla moravská zasahují do vývoje spisovné češtiny šíře a hlouběji. Chtí usnadniti poznání spisovné češtiny a přispěti k její znalosti v širších vrstvách národních, zejména jejím pěstováním ve škole. To je významný počin pro kulturu spisovné češtiny, projev uvědomělé péče o spisovný jazyk, na tu dobu pozoruhodný. Tato péče souvisí s pronikáním vzdělanosti z intelektuálních vrstev našeho národa do vrstev ostatních a není nejmenší pochyby o tom, že tomuto kulturnímu dění ona jazyková péče vydatné napomáhala. Dnes, kdy můžeme pozorovati vývoj spisovného jazyka v souvislosti s celým kulturním životem a kdy nás dějiny spisovného jazyka poučují o důležitosti uvědomělé péče o jazyk, dovedeme plně pochopiti vysokou hodnotu oněch tři moravských děl.

 

3. V poslední třetině 16. století bylo na Moravě vydána dílo svrchovaně významné pro vývoj českého spisovného jazyka, šestidílná Bible bratrská, tištěná v Kralicích u Náměště v letech 1579 až 1588 a 1593 a zvaná proto též Kralická. Nový Zákon je v tomto souboru starší překlad Blahoslavův, vyšlý po prvé r. 1564, Starý Zákon pak byl několika učenými Českými bratřími přeložen nově. Kralická bible, po stránce teologické plod neúmoraé píle, dokonalé exegetické a hermeneutické průpravy překladatelské, jedno našich nejrozsáhlejších slovesných děl, je náš největší jazykový skvost v starší době. Skvost co do mistrného překladatelského umění, co do všestranné a hluboké znalosti českého jazyka.

 

Kraličtí překladatelé vytvořili slovesné dílo v plném smyslu klasické, v kterém oslnivě vystupuje svrchovaná výrazová vyspělost spisovné češtiny, plná úkonnost jejích bohatých výrazových prostředků a přitom nehledaná prostota a jednoduchost Je jisto, že spisovná čeština dosáhla obecně v té době, zvané veleslavínská, vysokého stupně svého vývoje, ale nemůže býti nejmenší pochybnosti o tom, že Kralická bible znamená vyvrcholení, dovršení tohoto vývoje, a to nejen svým vnějším rozsahem, nýbrž i svou vnitřní jazykovou náplní, dokonalostí svého výraziva, úzkostlivou péčí a mistrovskou dovedností překladatelů, v jeho užívání. Spisovná čeština si vytvořila během svého předcházejícího vývoje bohatou a ve značné míře úkonnou zásobu výrazových prostředků, ale bylo potřebí opravdových znalců a tvůrců, kteří by tohoto staviva dovedli použít při budování velkého slovesného díla.

 

Význam Kralické bible není jen v jazykovém bohatství a v jazykové dokonalosti, nýbrž i v tom, že jako dílo mimořádné publicity šířilo znalost spisovné mluvy mezi nejširšími vrstvami našeho národa. Sotva která jiná kniha měla tak pronikavý vliv na obecné rozšíření znalostí spisovného jazyka. To je svrchovaně blahodárný zásah do vývoje spisovné češtiny. V dobách nejprudší náboženské protireformace byla Kralická bible skoro jedinou knihou u nekatolíků a tím udržovatelkou tradice spisovného jazyka. Je to tím důležitější, že spisovná čeština po bitvě bělohorské byla silně v svém užívání omezena a že v tendenčním písemnictví určeném pro lid měla většinou úroveň velmi nízkou.

 

Z toho obojího vyplývá další význam Kralické bible pro spisovnou češtinu, a to pro její ustálení v oblasti slovníkové a mluvnické. Jazyk Kralické bible se stal kánonem, který se vydatně uplatňoval v dalším vývoji spisovné češtiny, na dlouhou dobu se stal osou jejího vývoje. Tento vliv Kralické bible se zřetelně projevil mimo jiné tím, že z ní v nemalé míře čerpala katolická bible Svatováclavská ve vydáních za století 18. a na počátku století 19. Na Slovensku byl jazyk Kralické bible, zvaný bibličtina, až do vytvoření spisovné slovenštiny jedním z nejdůležitějších pojítek jednoty spisovného jazyka.

 

Jazyk Kralické bible nejenže přešel přímo a skrze Svatováclavskou bibli nepřímo do novočeského usu spisovného, nýbrž stal se v době obrozenecké do značné míry základem normy kodifikované v mluvnici a ve slovníku. Klasická jazyková dokonalost Kralické bible je tak přitažlivá, že k ní jako k pramenu sahali někteří slovesní umělci novodobí. Připomínám z nedávné doby tragicky zesnulého Vladimíra Vančuru, v jehož mistrných Obrazech z dějin národa českého je vliv Kralické bible zcela nepochybný⁴).

 

4. Obdobný význam jako Kralická bible, arciť ne v takové míře, má pro rozšíření spisovné češtiny v širších vrstvách národních a pro udržení její tradice Moravan J. A. Komenský, posledni biskup Jednoty bratrské. Jeho některé menší spisky o Jednotě a Labyrint náležely vedle Kralické bible k nejoblíbenější četbě našich nekatolíků. Kromě toho měl a má Komenský svými českými pedagogickými spisy nemalý vliv na odborný jazyk v oblasti pedagogiky a didaktiky.

 

⁴) Viz v mé stati ve Slově a slovesnosti VI (1940), 149–150.

 

5. Do vývoje spisovné češtiny zasáhl význačné v první polovici 19. století další Moravan – František Palacký. Zasáhl do něho jednak jako teoretik, jednak jako tvůrčí praktik.

 

První zásah se týkal pokusu Fr. Dominika Trnky, rodilého Čecha usazeného na Moravě, zavésti do spisovné češtiny některé novoty, zejména nepřehlasované a a u ve skloňovaných tvarech jako duša, dušám, dušu, učitela, piju, pijou. Nešlo vlastně o moravský jazykový separatismus, nýbrž o úpravu spisovné češtiny podle zásad libozvučnosti, které uplatňoval již předtím básník Jan Kollár. Trnka zaváděl moravismy ne proto, že to jsou moravismy, nýbrž podle jeho mínění vhodné prostředky ke zvýšení libozvučnosti. Palacký odmítl r. 1832 Trnkovy novoty statí v Musejníku, zdůrazniv, že je spisovná čeština v své mluvnické struktuře hotova a nelze ji měniti podle zásad libozvučnosti.

 

Palackého zákrok byl velmi účinný jednak pro všeobecnou autoritu, kterou Palacký měl, jednak pro jeho moravanství. V Čechách se Trnkovy snahy chápaly za moravský separatismus, takže bylo velmi závažné, ozval-li se proti nim Moravan. Autorita Palackého byla tak silná, že se ani pozdější obdobné snahy na Moravě o strukturní změny ve spisovno češtině nesetkaly s obecným úspěchem. Šlo zejména o reformy Vincence Ziaka, rovněž rodilého Čecha na Moravě působivšího.

 

Palacký se tak velmi zasloužil o potlačení snah, které rušivé zasahovaly do vývoje spisovné češtiny v té době, kdy jí bylo svrchovaně potřebí nerušeného pokračování na základech položených za raného obrození.

 

Význam Palackého jako tvůrčího praktika pro spisovnou češtinu záleží v tom, že svými spisy, zejména »Dějinami národu českého«, vytvořil velmi bohatý individuální soubor jazykových prostředků, který jasně dokázal značnou výrazovou schopnost nové spisovné češtiny a naznačil možnosti jejího dalšího vývoje. Nová spisovná čeština vyrostla sice ze staršího jazyka, ale pobělohorské zastavení jeho rozkvětu v století 16. a na počátku století 17. projevilo se na sklonku století 18. a na počátku století 19. citelnými mezerami v jeho struktuře i v slovní zásobě. Bylo proto potřebí mnohé práce k tomu, aby mohla nová spisovná mluva hovět stále rostoucím výrazovým požadavkům, plynoucím ze snahy pěstovati všecky obory duchovní i hmotné kultury národním jazykem.

 

Vedle mluvnické a slovníkové kodifikace, vedle tvoření nových výrazových prostředků byla proto žádoucí větší slovesná díla, která jsou vždy zkušebním kamenem výrazové schopnosti spisovné mluvy. Dějiny Palackého v této zkoušce obstály skvěle. Soubor jejich výrazových prostředků, třebas do značné míry založený archaisticky, v duchu Kralické bible, a individuálně, byl svou obsáhlostí, vnitřní jednotností a klasickou výrazivostí nejen konkrétním přesvědčivým důkazem značné vyspělosti spisovně češtiny, nýbrž i příkladem, který lákal k napodobení a působil tak účinně na další rozvoj spisovného jazyka. Přispěla k tomu nemalou měrou též značná publicita slovesné tvorby Palackého, zejména jeho Dějin.

 

6. V jiném smyslu má význam pro vývoj spisovné češtiny v druhé polovici 19. století Moravan Fr. Bartoš. Předně význam nikoli přímý, nýbrž jen nepřímý, a to pro vědecké poznání celého českého jazyka, českého jazyka národního. Bartoš přispěl k tomuto poznání ne jako tvůrčí teoretik, nýbrž jako popisovatel moravských a slezských lidových nářečí, jako autor dvojdílné »Dialektologie moravské«, vyšlé v r. 1886 a 1895, a autor »Dialektického slovníku moravského« z r. 1906.

 

Těmito dvěma pracemi, ke kterým nebyla tehdy a nadlouho ani potom obdoba pro nářečí v Čechách, poskytl Bartoš vítanou látku geniálnímu tvůrci »Historické mluvnice české« Čechovi Janu Gebauerovi pro vylíčení vývoje českého národního jazyka od nejstarších dob až do konce 19. století. Poznání novodobého nářečního stavu moravského a slezského a jeho srovnání vzájemného i srovnání s nářečími v Čechách a se stavem na Slovensku vydatně osvětluje vývoj celého českého jazyka též v dobách starších. A dějiny národního jazyka českého mají nemalý význam pro poznání jazyka spisovného, který je strukturním útvarem celého českého jazyka. To se projevilo zřetelně tím, že Gebauer využil své znalosti dějin celého českého jazyka v své mluvnici spisovné češtiny, k jejímuž normování a ustálení na dlouhou dobu značně přispěl. I tento vzdálený podíl Fr. Bartoše na vývoji spisovné češtiny zasluhuje povšimnutí.

 

Za druhé jde o Bartošovu přímou účast ve vývoji spisovno češtiny, a to jaku autora »Skladby jazyka českého« a »Rukověti správné češtiny«. Bartoš měl nepochybně v své době vliv na normu spisovné češtiny, na její kodifikaci, ale do značné míry ne příliš šťastný a bohudíky jen dočasný. To vyplynulo z jeho nemírného archaisování v duchu veleslavínského jazyka 16. století a z jeho nedosti správného pojetí poměru spisovného jazyka k. lidovým nářečím, zejména moravským, z nedostatku vědomí o autonomní povaze spisovného jazyka proti lidovým nářečím, vyplývající z jeho kulturního poslání a z osobitého vývoje strukturního s ním souvisícího.

 

7. K těmto dvěma novodobým Moravanům v užším smyslu se řadí Moravan ve smyslu širším, Slezan Antonín Vašek, rodák opavský, otec národního umělce Petra Bezruce, a to spiskem »Filologický důkaz, že R K a Z a též zlomek evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Vácslava Hanky« z r. 1879. Je to v dějinách boje proti domnělým starobylým památkám jedno z nejvýznamnějších děl, první konkrétní útok na R K, který se většinou pokládal za pravý, anebo proti němuž se do té doby vyslovovaly pochybnosti jen obecně. Je to dílo, jehož důkaz padělaností je založen na hluboké znalosti dějin českého jazyka v té době podivuhodné, a proto důkaz zcela přesvědčivý.

 

Tímto dílem se A. Vašek trvale zapsal do kulturních dějin našeho národa, neboť padělané rukopisy jsou kalným pramenem našeho kulturního vývoje, pramenem, kterému část našeho národa neprávem věřila a přikládala velký význam. A zapsal se jako významný činitel i do dějin českého jazyka, protože padělané památky skreslují též vývoj jeho a protože je poznání starého jazyka důležité pro poznání jazyka spisovného a tím pro uvědomělé jeho normování.

 

8. Mluvím-li o účasti Moravy na vzniku spisovné češtiny z lůna církevní slovanštiny, nechci tím říci, že byli příslušní činitelé veskrze rodilými Moravany. Je sice velmi pravděpodobné, že většina našich literátů, užívajících ve Velké Moravě církevní slovanštiny, byla původu moravského, ale nelze vylučovat možnost, že byli mezi nimi též rodáci z Čech, ze Slezska nebo ze Slovenska. Moravou rozumím přitom moravské kulturní prostředí beze zření k původu jeho jednotlivých činitelů. Právě tak, mluvíme-li o vývoji církevněslovanského písemnictví v Čechách, přeneseného tam z Moravy, lze to chápati jen jako zeměpisné určení kulturního a literárního ohniska, neboť je zcela nepochybné, že mezi prvními pěstiteli církevněslovanského písemnictví v Čechách byli též vypuzení žáci Metodějovi, z velké části zajisté Moravané. Právě tak, mluvíme-li o kulturním středisku pražském v pozdějších vývojových obdobích, je třeba si uvědomiti, že v jeho osobním složení nebyli zastoupeni jen rodilí Pražané. Připomeňme si Prahu z doby obrození: Dobrovský a Jungmann Čechové – Palacký Moravan – Šafařík Slovák a pod.

 

V témž smyslu jde o podíl Moravy, t. j. moravského kulturního prostředí, při trojici slovesných děl vyšlých v Náměšti a v Prostějově. To jasně viděti z té okolností, že je ze tří autorů první české mluvnice vyšlé v Náměšti jeden Moravan, Beneš Optát z Telče, a dva Čechové, Petr Gzel, rodilý Pražan, a Václav Filomates, rodák z Jindřichova Hradce. Optát je sám autorem Isogogica, autory prvního slabikáře, prostějovského, pak neznáme, ač je velmi pravděpodobné, že k nim náleží Moravan Jan Blahoslav. Připadá tedy Moravanům dosti značný podíl na oněch třech dílech, ale úhrnem tu jde o spolupráci Moravanů s Čechy a možná i se Slezany a se Slováky, velmi příznačnou pro celý náš kulturní vývoj. Jak to napsal Palacký r. 1832 v Musejníku: »Čeština dosáhla vrcholu vývoje za 16. století a tento stav je rozhodující neboť při něm spolupracovali Čechové, Moravané i Slováci.«

 

Čistě moravské je jen prostředí, v kterém se tato spolupráce dála. Není nejmenší pochyby o tom, že je existence takového prostředí v kulturním vývoji činitel velmi důležitý, protože kulturní činnost buď vůbec umožňuje nebo aspoň podporuje.

 

Tak je tomu též při Kralické bibli, spjaté s českobratrským duchovním ohniskem v Evančicích a pak v Kralicích, kam byla přenesena evančická tiskárna, z které vyšel předtím, r. 1564, mimo jiné Evančický kancionál. Neznáme původ většiny tvůrců Kralické bible, víme jen, že je Jiří Strejc, překladatel žaltáře, Moravan, rodák ze Zábřeha; že je rodilý Moravan, a to Přerovan, Jan Blahoslav, překladatel Nového Zákona; a že je Mikuláš Albrecht z Kaménka rodilý Slezan.

 

Toto českobratrské moravské kulturní středisko je svrchovaně důležité proto, že mělo již v době vzniku Kralické bible tradici, která vůbec tak rozsáhlé dílo slovesné umožnila, vytvořila podmínky pro jeho zrod.

 

Komenský, Palacký, Bartoš a Vašek působili rovněž v jistém moravském prostředí, ale zasáhli do vývoje spisovného jazyka jako jednotlivci svou individualní činností, která se v jejich prostředí zcela zřetelne rýsuje.

 

Hodnotíme-li účast Moravy ve vývoji spisovného jazyka obojím směrem, můžeme právem říci, že je pozoruhodná. Na Moravě se vytvořilo kulturní prostředí církevněslovanské, z kterého ústrojně vyrostla spisovná čeština. Morava jí dala do vínku náboženské a církevní názvosloví, v té době svrchovaně důležité, Morava nebo Moravané účinně zasahovali do jejího dalšího vývoje. Nejvýznamnějsi je to, že se Kralická bible stala spojovacím mostem mezi spisovnou čestinou starší a novou.

 

Máme-li na paměti, že je spisovný jazyk podstatnou složkou kultury, jejím nástrojem, lze tuto pozoruhodnou účast Moravv rozšířiti na náš celý kulturní vývoj.

 

 

 

 

 

JAROSLAV DŘÍMAL:

 

 

MORAVA VE VNITŘNÍ POLITICE ČESKÉHO STÁTU

 

 

Podati stručný přehled postavení Moravy ve vnitřní politice starého českého státu je úkol značně obtížný, neboť nutí vybírati z nepřehledné řady událostí jenom ty nejdůležitější a dovoluje dotknouti se jenom letmo těch jevů, které nelze pominout. Proto můj výklad nemůže látku zcela vyčerpati a musí se spokojiti s heslovými náznaky toho, co je třeba říci. Tento výklad by nebyl úplný, kdyby se nepočal v druhé polovici 9. století v dobách, kdy západní německý soused Slovanů sahal dychtivou rukou po rozsáhlých slovanských územích, aby je pod záminkou šíření křesťanství podřídil svému vedení a aby je v pozdějším vývoji připravil o všechny atributy národa. Tehdy se na Moravě utvořil mocný státní celek moravských Slovanů, který překonal oslabující kmenový partikularismus, zaujal kromě dnešní Moravy i část nynějších Rakous a Slovensko, časem se rozšířil i na jiné kraje a vzal na sebe za vedení Mojmíra a Rostislava obtížnou, ale vysoce záslužnou úlohu čeliti germánskému náporu na naše země, tedy čeliti náporu, jehož zdar nesl s sebou naši neodvratnou záhubu.

 

Rostislav správně postřehl, že na straně jeho německých odpůrců se snoubí strašná moc těsného společenství kříže a meče, a rozhodl se klásti odpor stejnými zbraněmi. Meče mu poskytly branné síly Moravanů, pro kříž poslal do dalekého Cařihradu a dal jej donésti na moravské úrodné roviny soluňskýmí bratřími Konstantinem a Metodějem. Z jejich rukou přijali Moravané křest i vlastní písmo a připojili tak k zásluze o vybudování tolik potřebného státního organismu také čest, že v jejich středu byly položeny základy k české i slovanské vzdělanosti a písemnictví. A nepřestali na tom. V těžkých a proměnlivých bojích a sporech s Němci dosáhli toho, že misionářské úsilí Konstantina a Metoděje bylo váženo až v dalekém Římě před samým náměstkem Kristovým a našlo před jeho očima tolik milosti, že oba věrověstové bylí ozdobeni vysokou hodností biskupskou. Konstantin hledal a našel klid v římském klášteře, přijav jméno Cyril, Metoděj se vrátil s arcibiskupskou berlou na Moravu a stal se nositelem její nezávislosti na arcibiskupech salzburských. Morava se stala první slovanskou zemí, která se mohla chlubiti samostatnou organisací církevní.

 

Zrada Svatoplukova na Rostislavovi spáchaná otřásla poněkud slibným vývojem, ale nezastavila ho. Neboť když Svatopluk vystřídal Rostislava ve vládě, převzal státně politické aspirace svého zrazeného strýce. Nemaje však pochopení pro církevně politické snahy Metodějovy, podporoval proti němu k nesmírné vlastní škodě latinskou liturgii. Přes tuto nepřízeň se zdařilo Metodějovi pokřtíti českého knížete Bořivoje a jeho manželku Ludmilu a zasíti tak v Čechách moravské sémě, z něhož vzešly první kulturní květy v počátcích českého státu, provázené pokřestěním Čech i náběhy české státní organisace.

 

Ani po smrti Metodějově nevzala církevní organisace moravská za své. Jeho slovanští žáci byli sice rozptýleni po jiných zemích slovanských, ale Moravané žádali po jejich latinských nástupcích udržení diecése, a když biskup Wiching odešel v těžkých chvílích Moravy se znamením zrádce na čele k svým německým krajanům, hledali v Římě za něho náhradu. Na této linii vytrvala říše Velkomoravská v posledních letech Svatoplukových i za bouřlivých dob vlády Mojmíra II., než ji r. 906 rozdupala kopyta sveřepých jezdců divokého maďarského kmene.

 

Po půl století neslyšíme potom o Moravě nic. Ale její státně a církevně politické zkušenosti stály u kolébky nového slovanského státního organismu v Čechách, který pod žezlem vladařů z rodu Přemyslova převzal úkol rozmetané Velké Moravy. Bez nastřádání těch státně a církevně politických poznatků by bylo zrození českého státu mnohem těžší, nebezpečnější a zdlouhavější. Proto nechybíme, když náležitě zdůrazníme význam Velkomoravské říše při organisaci nového státu se středem v Praze a když připomeneme, že bylo jenom činem dějinného vděku, když tento stát po překonání prvních potíží osvobodil z maďarského jha po r. 955 za Boleslava I. aspoň část bývalé Moravy s Povážím a připojil ji k Čechám.

 

Toto připojení znamenitě upevnilo moc českého státu a umožnilo v druhé polovici 10. století Boleslavovi I. a Boleslavovi II. jejich velké dílo národohospodářské, provázené důležitou úpravou řádů obchodních, jejímž nejpatrnějším výrazem bylo ražení vlastních českých peněz. Při obchodu českého státu s Byzancí měla Morava významné a exponované postavení. Reminiscence na velkomoravskou organisaci církevní daly konkrétní podobu a poskytly vzor mocenské potřebě Boleslava I. vytrhnouti český stát z pravomoci biskupů řezenských založením samostatného biskupství. Za Boleslava I. nebyla ještě situace zralá pro takové řešení. Za jeho nástupce Boleslava II. se plán podařil a r. 973 bylo zřízeno pražské biskupství. Tradice velkomoravská došla přitom výrazného ohlasu skutečností, že hned první biskup Sas Dětmar měl na Moravě slovanského pomocníka Vracena.

 

Oslabení českého státu na počátku I I. věku vedlo k dočasné ztrátě Moravy ve prospěch Polska, odčiněné r. 1017 kněžicem Břetislavem. To, co Břetislav z Moravy dobyl, neobsahovalo všechny kraje, jež patřily k říši obou Boleslavů. Břetislavovi se zdařilo připojiti k Českému státu jenom dnešní Moravu, zvětšenou na severu o Holasovicko a Hradecko, to je o pozdější Opavsko, Krnovsko a Hlubčicko, a na jihu o území Dolních Rakous až po řeku Kampu. Území Dolních Rakous bylo ztraceno ve prospěch vévodů rakouských hned r. 1041 při míru v Rezně, Opavsko, Krnovsko a Hlubčicko zůstaly při Moravě trvale. Slovensko však musilo býti po těžkých bojích ponecháno v rukou Maďarů. Toto zmenšení moravského území mělo za následek, že se vedle Čechů z původního jednotného národa vyvíjeli v jiném státě Slováci. Co znamená tato skutečnost, způsobená rozdělením moravského teritoria, netřeba snad zdůrazňovati. Cítíme to všichni víc než dokonale až dosud.

 

Morava byla ovládána po svém připojení k českému státu jedním panovníkem a Čechy i Morava byly obývány jedním národem. Ale přece nebyl z Čech a z Moravy vytvořen jeden správní celek. Silná tradice vlastní zvláštní správy, tradice starší, než byl sám český stát, a patrimonijní názor na tento stát způsobily, že se hned od r. 1017 ostře vyhranil územní dualismus český a moravský. Projevil se tak, že při společné moci státní stály vedle sebe zvláštní správní jednotka pro Čechy a zvláštní správní jednotka pro Moravu. Hned r. 1017 byly položeny základy pro vývoj země české a pro vývoj země moravské, ke které jak jsem již řekl, patřilo též Opavsko, Krnovsko a Hlubčicko.

 

Třeba ovšem připomenouti, že potřeba zaopatřiti vedlejší linie Přemyslovců způsobila v druhé polovici I I. století rozdělení původně jednotné Moravy na úděl brněnský, olomoucký a znojemský. Časem se k nim připojily i úděly jiné. To vedlo k vývoji několika administrativních a soudních středisk, které se po bohatých a složitých osudech koncentrovaly ve dvou ohniscích zemské správy v Brně a v Olomouci. Dlužno hned poznamenati, že právě zmíněné dělení Moravy v ničem neporušilo atributy jejího zvláštního správního území. Právě naopak, jeho organisace byla zdůrazněna a doplněna na církevním poli zřízením biskupství olomouckého r. 1063, které se hned počalo hlásiti k dědictví staré a slavné minulosti moravské. A když se král Vladislav pokusil sáhnout na zvláštní územní správu moravskou, projevila se za jeho nástupce Soběslava II. r. 1174 na sněmu v Brně tak prudká reakce proti Vladislavově pokusu, že bylo všem rázem patrno, jak je neproveditelný.

 

Zvláštní správní území moravské v ničem neohrožovalo jednotu českého státu. To zůstalo vyhrazeno teprve vášnivým sporům o trůn mezi Přemyslovci a německé zlobě, které vynesly Moravě r. 1182 postavení markrabství. Morava neměla pro příště podléhati českému panovníkovi a neměla býti integrující součástí českého státu, nýbrž měla býti přímo podřízena svaté říši římské, český stát se octl v nebezpečí, že bude roztržen na dvě části. Bylo zásluhou knížete Bedřicha, že přinutil prostřednictvím svého bratra Přemysla tehdejšího údělného knížete moravského Konráda Otu, aby se r. 1186 vzdal přímé svrchovanosti římské říše, aby uznal příslušnost Moravy k českému státu a aby si ponechal pouhý titul markraběte. A když se potom stal r. 1189 Konrád Ota sám knížetem pražským, byly odstraněny i poslední následky pochybného povýšení Moravy. Země přitom ukázala plné pochopení pro státní jednotu, ale podržela si v plném rozsahu svou územní správu. V duchu státní jednoty pří zachování územní správy moravské byla nesena i dohoda mezi Přemyslem I. a jeho bratrem Vladislavem r. 1197, která ukončila divoké spory Přemyslovců o trůn a dala přitom jasný výraz správní svébytnosti moravské.

 

Jak jsem se již zmínil, správní jednotka moravská nikterak nerušila jednotu českého státu. Spíše ji svou ustáleností znamenité podporovala a měla svůj patřičný podíl na úspěších českého státního organismu. Lze postřehnouti moravskou podporu při získání prvého královského titulu r. 1085 za Vratislava, při nabytí královského titulu r. 1158 za Vladislava i při konečném povýšení Čech na království za Přemysla I. Přitom nevadilo, že německý král Filip Švábský r. 1203 udělil Čechy a Moravu v léno Děpoltovi z mladší linie Přemyslovců, neboť protiprávní akt Filipův nedošel ohlasu a Děpoltovici musili nastoupit bludnou pouť vyhnanců, pro které nebylo návratu.

 

Morava zůstala pevným sloupem české politiky a byla mostem, po němž poslední Přemyslovci nastoupili cestu za zvětšením státního území. Z povolanějších úst zde bude vyloženo, jak význačná úloha přitom Moravě připadla. Proto se omezím jenom na připomínku, že samostatná správní organisace Moravy způsobila, že Moravané byli mnohem zdrženlivější ve své nechuti vůči jistým počinům Přemysla II. než Čechové. Z té příčiny v době rozhodujícího zápasu Přemysla s Rudolfem Habsburským následovali zlatého a železného krále na osudné Moravské pole v poměrně větším počtu než Čechové a v souhlase s tím zaplatili u Suchých Krut na den sv. Rufa 26. srpna r. 1278 v rozhodném zápase o český stát i daleko větší daň krve. A když po pádu Přemysla vztahoval Rudolf Habsburský po Moravě chtivé ruce, dovedli Moravané brániti proti hrabivému Habsburkovi svou správní jednotu stejně houževnatě, jako dovedli zdůrazňovati jednotu českého státu.

 

Stejnou linii politickou zachovali Moravané po vymření Přemyslovců r. 1306. Odpírali úspěšně snahám Fridricha, mladšího syna krále Albrechta, o získání země a položili svou zemskou individualitu na váhu v .boji proti Habsburkům, v němž pro svou zeměpisnou polohu byli první na ráně. Jejich obětavost ulehčila postavení Čechů a byla v neposlední řadě jednou z příčin, že v Praze mohli celkem svobodně jednati o tom, kdo se má uvázati v přemyslovské dědictví.

 

Když bylo s konečnou platností rozhodnuto, že je s rukou Elišky zdědí Jan Lucemburský, přijel Jan r. 1311 na Moravu a přijal nad ní vládu, uznávaje výslovné její zemskou svébytnost. Jeho příklad byl následován všemi jeho nástupci až do Bílé hory. Všichni králové čeští, ať to byl i Karel ÍV., Václav IV. a Zikmund, či Albrecht a Ladislav Pohrobek, nebo Jiří z Poděbrad, Vladislav a Ludvík Jagellovci, Ferdinand I., Maxmilián II., Rudolf II. a Matyáš, ujímali se panství nad Moravou na Moravě samé, a přejímajíce od Moravanů slib poslušnosti, potvrzovali slavnostním majestátem zemská privilegia, jejichž podstatnou součástí bylo uznání správní a soudní jednotky moravské.

 

Trvání této jednotky neohrozila skutečnost, že Přemysl II. udělil r. 1269 v léno svému levobočkovi Mikuláši část Moravy, jejíž jádro tvořilo Opavsko, Krnovsko a Hlubčicko. Po jistém kolísání dostali potomci Mikulášovi r. 1318 tento úděl definitivně, zvětšili ho o Ratibořsko, a r. 1356 se o něj počali děliti tak, že časem z území původně moravského vzniklo knížetství opavské a krnovské a podíl hlubčický a bruntálský. V těch knížetstvích a podílech vládli Mikulášovi potomci s jistými výjimkami až do polovice 15. století. R. 1458 prodali Opavsko Jiřímu z Poděbrad pro syna Jiříkova Viktorina. Viktorin byl donucen postoupiti je uherskému králi Matyáši Korvinovi, po němž je r. 1491 zdědil levoboček Matyášův Jan. Od Jana získal r. 1501 Opavsko král Vladislav a od té doby zůstalo v držení králů českých, inklinujíc stále k Moravě, přes to, že Karel IV. r. 1348 a r. 1349 uznal, že Opavsko je přímo podřízeno české koruně. Tak se Opavsko stále přes svou vlastní správu počítalo k Moravě a teprve r. 1613, když bylo uděleno v léno Karlu z Lichtenštejna, počalo se přikláněti k Slezsku. Krnovsko mělo pestřejší osudy než Opavsko, Vladislav II. je r. 1493 udělil v léno kancléři království českého Janovi ze Šelenberka. Syn Janův Jiří je r. 1506 definitivně získal a r. 1523 je prodal markraběti braniborsko-ansbašskému Jiřímu z Hohenzollern. Nástupcům markraběte bylo Krnovsko po bitvě bělohorské zkonfiskováno a r. 1622 bylo dáno Karlu z Lichtenštejna. Lichtenštejn soustředil tak ve svých rukou Opavsko i Krnovsko a za jeho vlády se počala obě knížetství výrazně hlásiti k Slezsku. Tento proces se urychlil v dobách války třicetileté, ale teprve r. 1659 se Opavsko i Krnovsko definitivně odtrhly od Moravy a připojily se k Slezsku.

 

Druhé zmenšení moravského teritoria vyplynulo ze zvláštního postavení olomouckého biskupství a má své kořeny rovněž v době Přemysla II. Tehdy velký kolonisátor biskup Bruno ze Schauenburka počal organisovati rozsáhlé stolní a manské statky olomouckého biskupství jako samostatný celek. Brunonovi nástupci dosáhli r. 1348 a 1349 olomoucký biskup je bezprostředné podřízen českému králi a ne moravskému markraběti, čili že statky olomouckého biskupství nepatří k Moravě. Pro ty statky byl příslušný zvláštní manský soud olomouckého biskupství, který byl po dlouhém vývoji zajištěn r. 1531 smlouvou biskupa s moravskými stavy a potvrzením Rudolfa II. z r. 1596 a trval až do polovice 19. století. Teprve po pádu feudálních řádů r. 1848 se vrátily statky moravského metropolity do lůna země moravské, z níž kdysi vyšly.

 

Štěpení původního moravského území zmenšilo sice Moravu teritoriálně, ale neoslabilo její postavení právní. Právě naopak, v té době, kdy to štěpení nastávalo, bylo postavení Moravy velmi posíleno tím, že byla r. 1349 udělena v léno bratru Karla IV. Janovi, jehož potomci drželi Moravu až do r. 1411. V polovici 14. století byla též reorganisována politická a soudní správa Moravy ve dvou střediscích; jedno bylo v Brně, druhé v Olomouci, a jejich vznik soustředil, zlepšil a nesmírně posílil moravskou zemskou správu.

 

Není proto divu, že právě na Moravě r. 1353 uzrál více než stoletý vývoj městského práva a že právě na brněnské půdě byl tehdy sestaven slavný právní sborník písaře Jana. Janův sborník byl v Jihlavě zkrácen na 287 článků a rozšířil se nejen na Moravě, nýbrž i v Čechách, zejména v Praze a v Kutné Hoře. R. 1468 byl Vítem Tasovským přeložen do češtiny a stal se základním pramenem pro Knihy práv městských Brikcího ze Zlicka, vydané r. 1536, a pro Práva městská království českého od Kristiána z Koldína, vytištěná r. 1579. Dílo Brikcího a zejména Koldínovo sloužilo pak našim městům až do publikování moderního občanského zákoníka r. 1811. Lze tedy tvrditi, že při formování právního života našich měst správní a soudní individualita moravská objímala nejen území markrabství, nýbrž že se pronikavé uplatnila i za jeho hranicemi v celém českem státě.

 

Toto uplatnění nebylo státu na škodu, nýbrž přineslo mu hojný užitek. Stejný užitek pro český stát vyplynul ze zdůrazňování individuality Moravy za válek husitských, když císař Zikmund r. 1423 udělil Moravu v léno svému zeti. Albrechtu Rakouskému. Albrecht se pokoušel chápati toto udělení tak, že ohrožovalo jednotu českého státu, a bylo zásluhou Moravanů, že se proti Albrechtovi odhodlaně postavili. Opřeli se přitom o moravská práva zemská a posilováni úspěchy husitské revoluce, neváhali podstoupiti tvrdý boj, v němž sami a bez pomoci čelili křížovému útoku sveřepých tlup divokých Uhrů Zikmundových a loupeživých sborů rakouských knechtů Albrechtových. Nepodařilo se jim sice vytrhnouti se z moci Albrechtovy, ale zato Albrechta přinutili přijmouti jejich stanovisko, že Moravu drží jako léno koruny české. Tím byl ulomen nejostřejší hrot akutního nebezpečí, že český stát bude roztržen na několik částí, a zdůraznění moravské zemské jednoty upravilo tak cestu k sjednocení českého státu hned, jakmile byl r. 1436 Zikmund uznán českým králem a jakmile rok potom Albrecht dosedl na český trůn. A byla to opět moravská individualita, která našla cestu k jednotě českého státu po brzké Albrechtově smrti a setrvala v ní až do památné listiny krále Jiřího z 13. ledna r. 1464, kterou Jiří tuto jednotu slavnostně potvrdil.

 

Nebylo vinou Moravy, že se za hrozného boje Jiřího o kalich a korunu přes svůj statečný odpor dostala mírem r. 1478 do moci uherského krále Matyáše. Zemská organisace moravská umožnila tehdy Moravanům, že za vedení Viktorina z Poděbrad a Ctibora Tovačovského z Cimburka nasadili po boku Jiřího vše na zdolání těžkých dob. Když zlý osud přes všechno úsilí tomu chtěl, že český stát byl fakticky na čas roztržen, byla zemská organisace moravská strážcem právního trvání státní jednoty, takže se po smrti Matyášově r. 1490 mohla Morava vrátiti opět k české koruně. Zůstala u ní až do r. 1608, kdy v předvečer války třicetileté byla mírem libeňským postoupena arciknížeti Matyášovi. Po třech letech byla však opět spojena s Čechami a nebyla od nich již nikdy odloučena.

 

Při volbě Ferdinanda Habsburského 23. října r. 1526 se dožadovali stavové moravští účasti na volbě, jak měli na to právo. Když stavové čeští právo Moravy neuznali, odpověděl na to moravský sněm uznáním dědických nároků manželky Ferdinandovy Anny. Tím porušili Moravané linii společného postupu všech korunních zemí a dali Ferdinandovi do rukou nebezpečnou zbraň. Z této výtky nelze je očistiti. Stejně však nelze zamlčeti, že moravský krok byl vyvolán protiprávním postupem českých stavů při volbě a že nebyl ničím jiným než potvrzením starého přísloví, že hřích plodí hřích. Ostatně stavové čeští se dostali po nezdařeném a do značné míry lehkovážném odboji r. 1547 do stejné situace, do níž upadla hned po Ferdinandově volbě Morava.

 

Za vlády Ferdinanda I. nabyla velkého významu česká kancelář. Česká kancelář se stala z původního expedičního orgánu, v jehož čele stál od 13. století probošt vyšehradský, složitým vývojem orgánem správním, který od dob Vladislava II. řídil pán, zvaný nejvyšší kancléř. Působnost kanceláře se vztahovala na všechny země koruny české a její postavení velmi posílilo ustanovení volebního sněmu z r. 1526, že králové .čeští nesmějí vydávati majestáty a potvrzení do zemí koruny České jinak než z České kanceláře. Tím usnesením bylo podtrženo, že česká kancelř jest ústřední správní institucí pro všechny korunní země, tedy i pro Moravu, Tento charakter si pak česká kancelář uchovala až do svého zrušení za Marie Terezie a stala se v dobách pobělohorských nositelem jednoty a zvláštního postavení českého státu uprostřed zemí, kterými Habsburkové tehdy vládli. V ničem se však nedotkla zemské správy moravské.

 

Finanční záležitosti zeměpánovy obstarávala ve všech zemích českého státu královská komora, která po pestrých osudech byla r. 1527 pronikavě reorganisována. Její působnost počala býti na Moravě již v 16. století omezována nově zřízeným moravským královským rentmistrem, z jehož funkce se v prvé polovici 17. věku vyvinul moravský královský úřad rentovní, který převzal na Moravě péči o zeměpanské finance. Od té doby spravovaly státní finance na Moravě zvláštní zemské finanční orgány. R. 1541 se země českého státu dohodly v tom smyslu, že Čechy budou přispívati k berni 48%, Slezsko 25%, Morava 20% a Lužice 6%. Poměr při dohodě stanovený byl užíván potom pro rozdělování všech veřejných břemen a stal se ukazatelem podílu, kterým se jednotlivé země podílely na státních potřebách.

 

Od stavovského uspořádání českého státu ve válkách husitských do Bílé hory měl český panovník samostatnou moc ve věcech zahraničních a vojenských, církevně náboženských, lenních, horních, celních, mincovních, nad královskými městy a židy, ve věcech finančních, pokud nešlo o prostředky povolované stavy, ve věcech městského práva a většinou i v zákonodárství. Svou moc vykonával prostřednictvím zemských úředníků a proto ji z valné části dělil v rámci jednotlivých zemí. To posilovalo a zaručovalo pevné postaveni moravské zemské správě, ostatně bedlivé střežené moravským zemským sněmem.

 

Moravský sněm měl právo povolovati berně, měl samostatnou moc ve věcech práva zemského, střežil moravské svobody a měl neomezenou iniciativu zákonodárnou, vztahující se často i na obory vyhrazené králi. V čele zemské správy stál zemský hejtman, zemský komorník, sudí, dvorský sudí, podkomoří a zemský písař, kteří se nazývali nejvyššími zemskými úředníky a byli podporováni menšími zemskými úředníky. K těm se počítali menší komorník, menší sudí, menší písař a zemský purkrabí. Jak si mají větší i menší úředníci počínati ve správě země, bylo v hlavních rysech vyloženo v zemském zřízení, které bylo tiskem vydáno po prvé v Lulči r. 1535. Po druhé vyšlo o deset let později v Olomouci, třetího vydání se dočkalo r. 1562 a čtvrtého r. 1604. Záležitosti soudní byly projednávány na zemském soudě, který zasedal čtyřikrát do roka v Brně a v Olomouci. Spory rytířů o věci do 10 hřiven soudil menší zemský soud. To vše tak pevně zakládalo postavení zemské správy moravské v rámci českého státu, že počátkem 17. století Polák Rej z Neglovic se před ní skláněl v hlubokém obdivu a Morava se mu zdála býti takřka samostatnou republikou.

 

V předvečer války třicetileté za sporů Rudolfa II. s bratrem Matyášem šli r. 1608 Čechové a Moravané různými cestami za stejným cílem náboženské svobody. Čechové se přidrželi Rudolfa, Moravané se přidrželi Matyáše proti Rudolfovi a jak Čechové, tak i Moravané dosáhli svého cíle. Chování Rudolfovo přinutilo Čechy, aby se dali cestou Moravanů, a obe země pak postupovaly společně. Škoda, že to nelze říci o počátcích českého povstání. Tehdy Moravané vlivem Karla staršího z Žerotína dlouho kolísali a poškodili českou věc v dobách, kdy snad mohlo býti dosaženo úspěchu. Nelze ovšem též zatajiti, že neméně škodila české věci neochota českých stavů k obětem a jejich nesprávné výpočty zahraniční situace. Morava pak za vedení Ladislava Velena z Žerotína se záhy postavila po bok Čechám a nevyhnula se svému podílu na vedení boje. Na Bílé hoře 8. listopadu r. 1620 nebyla celá branná hotovost Moravy. Ale pluk moravské pěchoty, který tam byl poslán, bojoval u letohrádku Hvězdy pro čest praporu do posledního muže i tehdy ztracený boj, jenž rozhodl na tři sta let o osudech našich zemí, když již císařská jízda hnala české pluky ve zmateném útěku z bělohorských plání k Praze. A chování moravského pluku u Hvězdy je symbolem celého chování Moravy za třicetileté války. V r. 1621 podnítila tam emigrace široce založenou akci na Valašsku, o dvě léta později můžeme zaznamenati její nové rozhořčené boje, r. 1626 opanovala emigrace Bohumín, Těšín a Krnov, a když byla opuštěna Uhry, zaplatila svou smělost početnou daní krve, která postihla i jejího udatného vůdce Václava Bítovského z Bítova. A konečně r. 1642 a r. 1645 se bily naposled zbytky moravské emigrace v rodné zemi pod švédskými prapory.

 

Splnila tedy Morava v těžkých chvílích českého státu svou povinnost. Když vestfálský mír rozhodl s konečnou platností proti české věci, nezbylo jí nic jiného než žíti ve změněných poměrech. Jejich úprava byla provedena r. 1628 obnoveným zřízením zemským, vyhlášeným na Moravě ve Znojmě za protestu Zdeňka ze Žampachu, jediného to protestu v českých zemích proti vyhlášení nového pořádku vůbec. Správa Moravy byla r. 1636 svěřena nově zřízenému královskému tribunálu, nazývanému v 18. století též gubernium, a práva českého státu počala býti povážlivě oklesťována. Ale ani v té době největšího absolutismu, v níž řízení všech věcí státních spočívalo jen a jen na Vídni, nebyl učiněn pokus zrušiti nebo rozložiti moravskou správní a soudní jednotku. Ta zůstala zachována a byla r. 1642 posílena odstraněním rozdělení Moravy na dvě správní a soudní střediska v Brně a v Olomouci a soustředěním veškeré správy a veškerého soudnictví v Brně. V duchu změn bělohorských sloužila jenom habsburské rodové politice, ale i tak se dovedla státi východiskem odporu proti vídeňskému centralismu.

 

Prvé důležité stopy tohoto odporu najdeme v polovici 17. století ve stížnostech moravského sněmu na nové poměry; v těch stížnostech vedle čistě stavovských a zemských věcí jasně proniká hrot namířený proti soustřeďování a vyřizování všech záležitostí ve Vídni na úkor českého státu. Český stát byl v té době kromě jiných věcí nejvýrazněji representován královskou českou kanceláří, které byly všechny korunní země podřízeny jako nejvyššímu orgán politickému, soudnímu a správnímu. Vídeňský centralismus podkopával zvolna české kanceláři půdu pod nohama, až r. 1749 ji Marie Terezie zrušila a zřídila místo ní directorium in publicis et cameralibus pro společnou politickou a finanční správu českého státu se zeměmi rakouskými a nejvyšší soudní místo pro jejich záležitosti soudní. Tím bylo provedeno splynutí politické, finanční a soudní správy českého státu se zeměmi rakouskými, splynutí pro český stát krajně nevýhodné, které bylo přímým východiskem všech pozdějších snah uzavříti český stát neprodyšně v novém státním útvaru rakouském, po případě rakousko-uherském, utvořeném proti našim zájmům ze soustátí, jimž Habsburkové vládli.

 

V těch dobách, v nichž bylo sáhnuto na samé kořeny českého státního organismu, v těch dobách poskytly Moravě a také Čechám správní jednotky zemské neocenitelnou pomoc v boji proti vídeňskému centralismu a za státoprávní postavení českého státu. Byly v tom boji východiskem. všem, kdož ho vedli, ať měli jakékoliv zájmy a cíle, ať to byl stavovským duchem naplněný sněm v druhé polovici 18. a v prvé půli 19. století, nebo idejemi velké revoluce francouzské odkojení buditelé národa.

 

Tereziánskými reformami přestala trvati správní jednota českého státu. Zemská správní jednota česká a moravská zůstala však zachována a stala se odrazovým můstkem v zápase za zničenou jednotu státní. Vedlo by daleko, kdybych se měl dotknouti jednotlivých fází toho zápasu. Jejich nejdůležitější složka přesahuje ostatně rámec vnitropolitický, přelévá se do forem zahraničně politických a bude zde o ní zakrátko zmínka. Ať to bylo v procesu národního obrození, nebo v revolučních časech r. 1848, nebo při prosazování českých požadavků za jednání o rakousko-uherské vyrovnání r. 1867 a za českého boje státoprávního, po případě v poslední čtvrtině 19. století po ukončení české pasivní resistence, vždy poskytovala vnější rámec české snaze po obnovení státní jednoty jednotka zemské správy.

 

To bylo, dámy a pánové, v dobách, kdy Čechy a Morava byly začleněny do rakouské státní správy jako jednotliví členové bez vzájemné souvislosti a kdy požadavek správního spojení zemí koruny české, jejich obecného sněmu a zřízení ministerstva vnitřních záležitostí českých bylo jenom zbožné, a nikdy neuskutečnitelné přání. Než právě tehdy se ukázalo víc než kdy jindy, jak neocenitelná síla pro jednotu státní jest skryta v jednotě zemí. Proto byla zemská jednota Čech a Moravy vystavena tak zuřivým a sveřepým útokům německým a proto bylo předním a prvým cílem německé politiky v Rakousku rozděliti území Čech a Moravy. Nebylo náhodou, že se její plány nezdařily. Jednota obou hlavních zemí, které tvořily starý český stát, překonala a přestála německý nápor, a když se za prvé války světové octla podunajská monarchie v troskách, stala se tato jednota r. 1918 důležitým prostředkem konsolidace a budování republiky Československé.

 

 

JOSEF MACŮREK:

 

 

MORAVA V ZAHRANIČNÍ POLITICE ČESKÉHO STÁTU

 

 

Úkolem této úvahy je pojednati o tom, čím byla Morava v zahraniční politice českého státu. Úvodem třeba předeslati několik vět.

 

V českém dějepisectví pozorujeme nejednou snahu (a to i v pracích jinak základních, jako jsou na příklad Tomkovy Dějiny města Prahy) chápati české dějiny v jejich vnitřních i zahraničně politických souvislostech jen s hlediska vývoje užší české země, event. města Prahy. O vývoji českého národa se často vypravuje tak, že důraz se klade na vlastní zemi českou, že události v t. zv. zemích vedlejších se zapojují jen jaksi na okraj vlastního dějového vaziva. Zapomíná se na to, že jednotlivé české oblasti měly v českém vnitřním i zahraničněpolitickém životě nejednou velmi důležitou roli, že jejich úloha byla nejednou větší nežli funkce vlastního českého království, že právě t. zv. vedlejší země často dodávaly české minulosti té barvitosti a plnozvučnosti, jaká je pro české dějiny charakteristická. Týká se to nejen Slezska, které bylo často alfou i omegou v českém rozmachu zahraničněpolitickém a jemuž se přesto v českém jazyce nedostalo větších dějepisných prací, jakýchi si země ta zasluhuje. Týká se to naší Moravy, zapojené k českému státu Přemyslovců pravděpodobně už v druhé polovici 10. století, země těšící se vždy i pod svrchovaností českého krále, a to právě v dobách největšího rozmachu českého státu, velké vnitřní nezávislosti. O Moravě se často mluví bez porozumění moravského prostředí a neprávem se píše o podivném moravském provincialismu a separatismu jako o zjevech nezdravých. Ozývají se hlasy o peioratívní roli Moravy v českém vývoji, ať už v souvislosti s událostmi r. 1526, nebo 1608, nebo i 1618–20 atd. Kdy už české dějiny budou chápány strukturálně podle dějinné funkce, úlohy a vlivů té či oné české země? Kdy už se bude přihlížeti při hodnocení moravských událostí k situaci, v jaké se Morava rozvíjela v ohledu zeměpisném, ethnickém, kulturním, politickém?

 

Ať už pozorujeme Moravu s toho nebo druhého hlediska, měla Morava vždy zvláštní posici, která už sama o sobě jí vtiskovala jistý svéráz. Zeměpisně ležela její oblast excentricky od vlastního ohniska české země. Od pradávna protínala ji důležitá cesta, která spojovala Podunají, Poodří a Povislí. Od pradávna se vyvíjela na západním okraji velkého karpatského oblouku, uvádějícího Morava do souvislosti se vzdáleným Černomořím a Balkánem. Obě skutečnosti přispívaly k tomu, že Morava (na rozdíl od Čech, uzavřených v kosočtverci horských hradeb a oddělených od moravské půdy pásmem Českomoravská vysočiny) měla vždy spád směrem na východ a jihovýchod.

 

V ohledu ethnickém se Morava jistě řadila k vlastnímu českému území. Ale zvláštní sousedství přispívalo tu zase k moravskému svérázu. Na rozdíl od Čech, lemovaných od pradávna se tří stran živlem německým, udržovala si Morava na straně severní, východní i jihovýchodní přímý dotek s několika jinými národy, Poláky, Slováky, Maďary, a jejich prostřednictvím měla styk i s celým ostatním slovanským světem. Toto přímé sousedství, jež Čechy neznaly, zbarvovalo nejednou ethnický ráz Moravy, přispívalo k jejímu svojství. Právě v souvislosti se slezským a polským ovzduším se vytvářel na moravském severovýchodě typ lašský, na východě v souvislosti se slovensko-uherským ovzduším typ valašský, na jihovýchodě typ slovácký.

 

Toto ethnické ovlivňování bylo doprovázeno i vyzařováním zvláštních sil politických a kulturních. Jako Čechy byla i Morava nejednou předmětem a ve vleku německé politiky (vzpomeňme tu zejména na r. 1182); ale na rozdíl od Čech, strhovaných daleko více než Morava směrem západním, uchovávala si Morava jakousi rovnováhu mezi svým západním a východním okolím a vytvářela si osobité politické a kulturní snažení. S jedné strany sahala – často bez německého a českého prostřednictví – přímo a bezprostředně k pramenům světových kulturních hnutí (na příklad k renesanci, humanismu), takže oba tyto kulturní proudy dosáhly na Moravě vyšší úrovně a větší vyspělosti nežli ve vlastních Čechách. S druhé strany Morava si udržovala užší politický i kulturní dotek se světem slovanským a východoevropským. Na rozdíl od Čech, sevřených němectvím, měla Morava vždy daleko složitější mezinárodní souvislosti, vyvíjela se v nejužším sousedství se státem polským a uherským i jeho kulturním ovzduším.

 

Od svých začátků Morava sahala hluboko do horního Poodří. Velké Opavsko, rozložené dlouho až k Ratiboři a Kozlí, bylo až do r. 1318 její přímou součástí. A sousední Těšínsko leželo v starších dobách v ohledu státním a populačním aspoň ve sféře moravských vlivů. Už z tohoto důvodu měla Morava vždy velmi živý zájem o otázku slezskou, s moravskou půdou tolik svázanou, a to i tehdy, když Opavsko a Těšínsko přešly od první poloviny 14. století do sféry slezských knížetství. Ale ať už Opavsko tvořilo součást Moravy nebo Slezska, Morava sousedila a po staletí hraničila bezprostředně s Polskem. Vztahy polsko-české v t. zv. středověku byly proto nejednou především vztahy polsko-moravskými. Právě v souvislosti se sousedstvím polským třeba si vysvětlovati mnohé zjevy na moravské půdě, ať už vlivy populační, příliv Poláků na moravské území, velký rozvoj moravského stavovství v 16.–17. století, zvláštní postoj Moravy v době českého povstání v r. 1618 až 1620 a pod.

 

Stejně i okolí maďarské, uherské, uhersko-slovenské rozhodovalo nejednou v moravském vývoji. Na rozdíl od Čech, které nepoznaly přímo divokých válek s tímto Orientem, byla Morava po řadu staletí vystavena jeho nárazům a ocitala se často přímo ve sféře podunajských politických a kulturních problémů. Vliv uherského magnátství, abychom uvedli aspoň malý doklad, projevoval se na Moravě stejné účinně jako nebezpečí tureckých válek v Uhrách v 16.–17. století, které vyžadovaly na Moravě daleko více pozornosti nežli v Čechách, které často vedly k tomu, že se těžisko moravské vnitřní i zahraniční politiky vysunovalo takřka ven ze země, že moravská zahraniční politika, lze-li toho slova užíti, ocitala se pod vlivem uhersko-tureckých otázek, ať už v druhé polovicí 15. století v době Matyáše Hunyadyho, nebo r. 1526 u příležitosti volby Habsburka, nebo v době výbojů Bočkajových, Bethlenových, Rákóczyho atd.

 

Třeba se posléze zmíniti také o vlivech sousedních Rakous a jejich knížat v moravském životě. Na jedné straně jsme tu sice svědky velké moravské ingerence v rakouských věcech, a to i tak, že Morava přímo umožňovala expansi českých knížat směrem do Rakous, ale na druhé straně vidíme, jak se Morava často ocitala ve sféře rakouských sil, ať už v době pádu Přemysla II., nebo po vymření rodu Přemyslovců, nebo v době českého povstání a pod.

 

Všude tu, pokud jde o politicko–kulturni vztahy Moravy s Polskem, Slezskem, Uhrami, Rakousy, o vztahy s Poodřím, Povislím, Podunajím, jsme vlastně pořád ještě na počátku dějezpytných šetření; nemáme dosud vědeckých monografií o těchto otázkách a tím méně vědeckých synthesí. Ale buď jak buď, lze říci, že politické a kulturní styky s tímto východem a jihovýchodem, s Podunajím a Poodřím, přispívaly kromě jiných okolností velmi podstatně ke zvláštní struktuře a individualitě moravské země, že si vynucovaly nejednou zvláštní postoj Moravy k událostem ve vlastních Čechách. Vše to vedlo k tomu, že Morava (hlásíc se jinak vždy věrně k české mateřské základně) byla často nucena jíti zvláštními cestami, aby uhájila češství na řece Moravě a jejích přítocích. Vše to, kromě jiných okolností (a nikoliv jen nahodilý akt z r. 1182), vyvolalo existenci Moravy jako zvláštního celku, který se proto udržoval nejen v dobách oslabení českého státu, ale neméně a vlastně právě v době vrcholného rozvoje české královské moci, ať už za Přemyslovců, Lucemburků či později. Třeba vskutku přihlížeti mimo jiné také k mezinárodnímu prostředí, v němž se Morava v rozličných dobách ocitala, abychom pochopili události z let 1526, 1608–09, 1618–20 i události jiné. Jinak Moravě a jejím dějinám ukřivdíme.

 

 

* * *

 

 

Díváme-li se po této úvaze na vývoj zahraniční politiky českého státu v době starší, tu navenek vidíme, že celou jeho zahraniční politiku řídil český panovník, respektive dynastie. Český panovník doby přemyslovské či lucemburské byl oprávněn representovati celý stát v jeho současném územním rozsahu; jednal i za t. zv. vedlejší země (Moravu, Slezsko, Lužici). V době údělné (11.–12. století) a v prvém období markrabském (po r. 1182) není dokladů, které by svědčily o právu samostatného zahraničního vystupování Moravy. Údělná moravská knížata bez povolení českého knížete nemohla disponovati volně svým územím; nemohla ani navazovati závažnější styky zahraniční. Podržovala-li si přece jen jisté samostatné zahraniční počiny, byly to jen zjevy pomíjivé a dočasné. – Případy samostatnějších moravských a podstatnějších zahraničně politických akcí spadají ku podivu spíše do doby mocenského vzrůstu českého státu, do doby lucemburské, kdy (od r. 1333) byla Morava udělena králem Janem jakožto markrabství v léno jeho synu Karlovi, pozdějšímu Karlovi IV. Zahraniční styk a vliv Moravy se potom udržoval také za markrabího Jana v době Karla IV. ve 14. století a za markrabího Jošta v době Václava IV., koncem 14. a počátkem 15. století. Přitom ovšem některé zahraniční styky moravských markrabat v té době si nelze vysvětlovat jako čin samostatný; už z toho důvodu, že moravský markrabí jednal často v zastoupení českého krále, zaměstnaného jinými záležitostmi. Jindy si ovšem moravský markrabí počínal dosti samostatně, jak o tom svědčí na př. dohoda markrabího Karla z r. 1335 s polským králem Kazimírem, nebo smlouva o vzájemné pomoci s králem uherským z r. 1338, nebo smlouva o vzájemné pomoci s markrabím míšeňským z r. 1344, nebo četné obranné spolky ve věci zabezpečení země, finanční dohody markrabího Karla, Jana a Jošta ve 14.–15, století atd. Vcelku však tato samostatná zahraničně politická činnost moravského markraběte v 14. století nesměřovala nikdy proti českému králi.

 

I když takto Morava měla v době přemyslovské a lucemburské zahraniční kompetenci jen malou a nevystupovala příliš samostatně navenek, přece jen její úloha a vliv v zahraniční politice české byla tehdy mimořádná. Morava vnesla tehdy do české zahraniční politiky – lze říci – trvalé věno a velmi kladné rysy. Viděti to už na programu východní přemyslovské a lucemburské politiky, spočívající na široké základně: na spojení českých a uhersko-slovenských oblastí, na sdružení Moravy, Čech a Slezska a uherského Slovenska, na expansi do Podunají, Poodří a Povislí, směrem k východu a jihovýchodu, do Slezska, Uher a Polska.

 

Český stát doby přemyslovské a lucemburské se jeví ať už v době Boleslava I., Boleslava II., Břetislava I., Václava II. a III. a Karla IV., pokud jde o východní zahraniční politiku, jako organické pokračování Velkomoravské říše. Zahraničně politický tehdejší program českého státu se jeví jako obměna velkomoravského programu. To je zřejmá historická skutečnost.

 

Ale kromě historické skutečnosti je tu ještě idea. Politiku českých Přemyslovců a Lucemburků v době Boleslava I. a II., Břetislava I., Václava II. a III., Jana Lucemburského a Karla IV., pokud jde o její rozmach směrem k východu a jihovýchodu, není možno chápat jen jako nahodilou dynastickou věc, i když dynastické zájmy byly často v popředí. Nemůžeme v ní viděti ani jednoduchý projev středověkého českého imperialismu; nelze ani říci, že byla vyvolána a umožněna jedině kovovým požehnáním českých hor. Třeba přiznati, že byla podložena historisujícím motivem, třeba v ní přiznati váhu a působení starých tradic. A tu je příznačné, že se v představách doby přemyslovské a lucemburské stýkáme velmii často s ideou velkomoravskou. Reflexem této ideje je proslulý dokument z r. 1086, svědčící zřejmé o tom, že ještě v druhé polovici 11. století byla v okolí přemyslovského dvora pevná představa o Velké Moravě. Ohlasem této ideje jsou i zmínky u českých kronikářů, jejichž díla vznikala zřejmě v ovzduší české dynastické politiky a nejednou pod vlivem knížecího dvora a jeho zahraničních snah. Třeba uvésti Kosmu, který vzpomíná, jak si Svatopluk podmanil rozličné kraje v sousedství Moravy, ve Slezsku až k Odře a do Uher až po řeku Hron. Čteme-li v kronice Kosmově, že říši Svatoplukovu rozchvátili Uhři, Rakušané, Poláci, nelze v tom viděti jen konstatování historických skutečností, ale jisté uplatňování státoprávních nároků na tyto země. Třeba se tu zmíniti také o kronice anonymního Dalimila, který vypravuje o tom, »kako jest korona z Moravy vyšla« i »kako jest ta země k Čechám přišla« a který vypisuje různorodé osudy Svatopluka »krále moravského«. Podle Dalimila moravský Svatopluk odevzdal svou zemi knížeti českému a skončil svůj život jako mnich na Zuberské hoře u Nitry. Tímto způsobem se Morava (podle Dalimila) dostala se všemi právy i nároky (na zemi uherskou zejména) k Čechám a dědictví Velkomoravské říše, sahající hluboko do Podunají, stalo se majetkem, dědictvím a aspirací rodu Přemyslovců, kteří mohli potom zdůvodniti vztažení své ruky na východ vzpomínkou na krále Svatopluka a na postoupení celé jeho rozsáhlé země českému knížeti.

 

Jak u Kosmy, tak i u Dalimila se tudíž udržovala tradice, že dávná Morava Svatoplukova sahala do Uher, k Dunaji, k Hronu, do Rakous, do Slezska, a u obou kronikářů se udržovaly i nároky na tyto země.

 

Ale ideu Velkomoravské říše nacházíme nejen u Kosmy a u Dalimila. Stýkáme se s ní i v prostředí Karla IV. Dnes víme bezpečně, že Karel IV., který zahájil svou politickou dráhu na Moravě a tam si vytvářel svůj prvý politický program, byl si vědom (přes cizí původ a přes všechnu svou dynastickou politiku) Svatoplukovy Velké Moravy. Měl dosti přesné vědomosti o této Velké Moravě, znal její realitu, pokud mu to současné analistické zprávy dovolovaly, a hlásil se k politickému a kulturnímu dědictví staré Moravy. Byl prodchnut vírou, že česká koruna má svůj původ ve Velkomoravské říši, že k ní náležejí všechny země, které příslušely k staré Moravě. Ze současné analistiky přejal myšlenku o »translatio regni«, o přenesení království z Moravy do Čech. V Karlově době a v Karlově okolí nacházíme i pozoruhodnou zprávu u Mikuláše z Loun, představeného řádu bosých augustiniánů, že království Karlovo je vlastně slovanskou říší (imperium Slavicum), pokračování těch slovanských států, které Slované vytvořili před Karlem IV., a zejména pokračování Velké Moravy. Za těchto okolností je zřejmé, že také obnovení slovanské bohoslužby a kultu cyrilometodějského mělo pozadí politické a mělo sloužiti k politickému rozpětí českého státu na východ, do krajů kdysi ovládaných Velkou Moravou, do pozdějšího Polska, Uher, Slezska.

 

V této souvislosti třeba říci, a to je další, třetí funkce Moravy v české přemyslovské a lucemburské zahraniční politice, že Morava dodala české politice doby přemyslovské a lucemburské nejen tradici Velkomoravské říše. Morava dodala při praktickém provádění své velkomoravské ideje oběma vládnoucím dynastiím (Přemyslovcům a Lucemburkům) několik významných osobností. Olomoučtí biskupové často náleželi k předním poradcům českých panovníků v jejich zahraniční politice, ať to byl vrcholně vzdělaný Jindřich Zdík v první polovici 12. století, postava, jaké vlastní Čechy neměly, a o níž dojatý kroníkář pronesl slova, že »podobného biskupa ani Morava nikdy míti nebude«, průkopník misií v Prusku, inspirátor t. zv. slovanské výpravy k Štětínu, ať to byl jiný olomoucký duchovní magnát, biskup Bruno, vůdčí státník druhé poloviny 13. století, hlavní opora východnických plánů Přemysla II., zabývající se myšlenkou povýšení olomouckého biskupství na metropoli pro celý evropský východ, anebo to byl posléze Mikuláš z Brna, který byl po celá desítiletí důvěrníkem Karla IV. a významným článkem v rodové politice lucemburské vůbec.

 

Ale nejen to. Morava doby přemyslovské a lucemburské konala velké služby v české zahraniční politice (a v tom viděti její čtvrtou funkci) nejen historickou tradicí, svými lidmi, ale už svou současnou existenci jakožto zvláštní země, už svou současnou státní podobou a formou.

 

Umožňovala českým panovníkům vymaňovati se z vleku římské říše; pomáhala jim, aby pevněji odolávali německému tlaku, anebo aby si aspoň udrželi význačnější postavení na mezinárodní půdě. Umožňovala Čechám, aby se nestaly pouhou Lužicí, obklopenou se všech stran německým mořem, ale aby zůstaly slovanským poloostrovem, vystrčeným hluboce na západ, a nejzápadnější baštou slovanského světa. Morava, v níž slovanská myšlenka byla v tak zv. středověku živější nežli v Čechách, spojovala Čechy už v době Přemyslovců a Lucemburků se slovanským světem a dala Čechám do vínku vědomí slovanské vzájemnosti. Morava ve své podobě (11.–14. století) stala se dále těžiskem a východiskem východní politiky v době přemyslovské a lucemburské; umožňovala už svým trváním a ve své podobě 11.–14. století východní politiku, rozpětí české zahraniční politiky a českého státu do Poodři, Povislí a Podunají. Existence Moravy jako autonomního kraje determinovala, lze říci, vztahy česko-polské, česko-uherské, česko-slezské. Morava jako zvláštní jednotka byla důležitým článkem ve všech kombinacích spojení Čech s Polskem, s Uhrami. Bylo vždy třeba zpevniti, zesíliti napřed postavení Moravy, aby bylo možno přikročiti k dalším zahraničně politickým plánům. Proto bez znalosti moravského prostředí nepochopíme náležitě ani vztahy česko-polské, česko-uherské, ani vztahy česko-slovenské. Bez znalostí vztahů moravsko-polských nelze pochopiti ani otázku slezskou.

 

 

* * *

 

 

A tento vliv Moravy jakožto kladného činitele v české zahraniční politice lze pozorovati nejen v době Přemyslovců a Lucemburků, ale i v dobách pozdějších, především v 15. století. Vliv tento se jevil zejména v dobách mimořádných a pohnutých, stejně za nepokojů válek husitských jako později. Morava se tu objevuje jako zvláštní země vedle země České a rozhoduje společně s Čechami o zahraniční politice. Tuto funkci Moravy vidíme na př. při polské kandidatuře na český trůn r. 1420, při úmluvě ve věcech zahraničních z r. 1433, při jednání o kompaktáta, při úloze, jakou měl Ctibor Tovačovský z Cimburka v poselství do Polska r. 1471, při jednání mezi králem Vladislavem a uherským Matyášem r. 1478–79 atd. Přitom je příznačné, že na Moravě si byli tehdy vždy vědomi souvislostí s Čechami a že na Moravě trvalo vědomí úzkého spojení s Čechami. Když na př. Morava byla odtržena od české koruny r. 1478 a spojena dynasticky s Uhrami, moravští stavové neopominuli zdůrazniti vůči Matyášovi, že Morava je zemí svobodnou a nepodrobenou Uhrám, a vynutili si na Matyášovi svolení, aby mohli »s Českú a Rakouskú a Polskú zeměmi i tudíž s pány jich sobě pokoj jednati a zavříti«. Příznačné je, jak moravský maršálek Vilém z Pernštejna připravoval zahraničně politicky volbu českého krále Vladislava (r. 1490) v Uhrách s tou myšlenkou, aby bylo obnoveno spojení Moravy se zemí Českou. Tuto kladnou a konstruktivní roli si udržovala Morava v české zahraniční politice přes svou zvláštní svéprávnost (a vlastně skrze ni) také v 16. a počátkem 17. století. Morava sice tehdy měla v době neobyčejného rozkvětu stavovství, v době vzrůstu sebevědomí moravských stavů a pro poměrnou náboženskou svobodu na Moravě značnou nezávislost na zemi České v otázkách vnitřní a zahraniční politiky; měla tehdy všechny rysy autonomního kraje vůči ostatním zemím koruny české. Moravští stavové neopomíjeli tuto skutečnost zdůrazniti ani proti panovníkovi, ani v adresách do Čech; nechtěli jíti vždy toutéž cestou jako stavové čeští, zpěčovali se přijímati bez výhrad vše, co bylo usneseno na sněmích českých, a nechtěli se podrobiti ani české stavovské vládě, která se snažila státi se suverénním činitelem v Čechách i na Moravě a hleděla si udržeti rozhodující vliv v otázkách zahraniční politiky ve všech věcech celostátních. Moravští stavové si hleděli udržeti ingerenci ve všech věcech týkajících se Moravy, v otázkách vnitřních i zahraničně politických. A tak v smlouvách se zahraničím, zejména s Polskem a s Uhrami, se objevovala vedle panovníka a koruny české také formule »zemí k české koruně příslušejících«, »zemí inkorporovaných«, »k tomu království příslušejících«; smlouvy s cizinou byly ratifikovány moravským sněmem, resp. jeho representací. Velkou samostatnost si Morava udržovala v jednání s Uhrami (r. 1606–1608), v otázkách pohraničních sporů s Uhrami, v otázkách bezpečnosti a obrany země v 16. až 17. století.

 

Ale s druhé strany se stýkáme na Moravě koncem 16. století s příznačnou skutečností, že totiž v důležitých otázkách celostátního významu moravští stavové uznávali nad sebou pravomoc české stavovské vlády v otázkách zahraniční politiky. Spory r. 1587–88 a smlouva s Polskem a s Uhrami 1606 zejména je toho dokladem. Jsme tu na Moravě svědky neobyčejného státnického uvědomění a státnické rozvahy. Se zřetelem k dobru království českého se tu i tam upouští od individuálních zájmů a poslům moravského sněmu, delegovaným k zahraničně politickému jednání, se připomíná důtklivě, aby postupovali ve shodě s delegací země České a Slezské. Tímto způsobem Morava podstatně pomohla k tomu, že čeští stavové získali neobyčejných úspěchů r. 1589 nejen proti Polsku, ale i proti Habsburkům.

 

Snaha udržeti si vliv na zahraniční politiku českého státu a na druhé straně vůle k spolupráci v otázkách zahraničně politických s Čechami se projevovala i za bělohorského povstání. Jestliže tehdy došlo na Moravě k rozdílnému pojetí poměru k panovníkovi a k české revoluci, nepůsobil na to zásadní rozpor mezi Moravou a Čechami a nedostatek vůle Moravanů přispívati k českému revolučnímu dílu, či egocentrické sebevědomí moravských stavů a jedinců, nýbrž okolnosti jiné. Nejen skutečnost, že české povstání bylo zahájeno bez dostatečné rozvahy a bez porady s Moravany, nejen okolnost, že Morava si uhájila vůči panovníkovi více práv nežli stavové čeští, že na Moravě byla větší náboženská svoboda nežli v Čechách, že moravská stavovská společnost byla rozpolcená na tábor katolíků a nekatolíků a také uvnitř obou skupin. Působila tu skutečnost, že neměla pevného a jednotného politického vedení, působily tu jistě vztahy zahraničně politické a pohled na mezinárodní situaci, blízkost Vídně a nedostatek přirozené obrany proti Rakousům, větší znalost mezinárodní situace na Moravě u moravských předáků, větší rozhled po evropských věcech, větší odhad mezinárodních možností. Z toho především pramenila často špatně chápaná větší rozvaha, větší střízlivost a větší vědomí odpovědnosti na Moravě v otázkách vnitropolitických i zahraničně politických.

 

Podíváme-li se v tomto směru na postavu tehdejšího moravského hejtmana zemského Karla Žerotína, vyzrálého v zahraničních školách, neustálou četbou zahraniční literatury, neustálým stykem s cizinci, vysvětlí se tu takřka vše. Na něm vidíme, jak na jeho postoj k české revoluci působilo nejen určité rozkolísání, úzkostlivost, odměřující pečlivě každé podnikání, bratrská orientace, zásadně odmítající myšlenku, že by se spravedlivá úprava náboženských poměrů měla vynucovat mocenskými prostředky a násilím, orientace připouštějící povstání jen tehdy, když by se ukázaly všechny cesty k smíru s panovníkem zasypány, když by nebylo možno jinak zachrániti spravedlivou věc, když by odboj bylo možno ospravedlniti před světem i před Bohem; působila tu nejen oprávněná jistá nedůvěra k českým stavům a k státnickým schopnostem vůdců českého povstání, a rozhořčení na české stavy pro jejích drsný postup k Moravě a k Žerotínovi v minulých letech, pro jejich nechuť přihlížeti k mínění zástupců vedlejších zemí a neschopnost českých vůdců k tomu, aby vzájemný poměr českých zemí byl spravedlivě upraven, neschopnost, kterou Žerotín charakterisoval už r. 1606 slovy: »Zdaliž oni nejsou, kteří nás opanovati a sobě podmaniti obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království jejich zůstávali; já je znám a vím, že kdekoliv mohou a příčiny dostanou, všude námi zadní kouty rádi vymítají.«

 

Snad daleko více nežli tyto okolnosti působila na postoj Žerotínův za českého povstání úvaha o mezinárodních věcech, odhad mezinárodní situace, skutečnost, že Žerotín posuzoval tuto situaci českého povstání s tohoto mezinárodního hlediska velmi pesimisticky. Nevěřil proto ve větší pomoc německé protestantské unie; kriticky dovedl odhadnouti vyhlídky na zásah Anglie; byl si vědom nebezpečí katolické emigrace, připravující vpád z Uher; nebyla mu cizí zdlouhavost uherských stavů; byl si vědom velkého nebezpečí, které hrozilo Moravě se strany polského dvora, paktujícího se s Habsburky a připraveného vyslati kozácké voje na Moravu na pomoc císaři. Moravě tak hrozil vpád z jihozápadu, z jihovýchodu, od Uher a z Polska. Tu ve vědomí, že přípravy českých povstalců jsou nedostatečné, že povstání není mezinárodně připraveno, že čeští povstalci se chopili věci nedosti uvážené, nepromyšleně, že proti nim stojí ohromná převaha v zahraničí, že měli, chtěli-li už revoluci, vyčkati příznivější mezinárodní situace, postavil se Žerotín proti českému revolučnímu podniku, odmítl strhnouti Moravu do boje a přispěl k tomu, že Morava dlouho zůstala stranou české pře. Především z ohledu na mezinárodni situaci, z ohledu na rozpory s Čechy v otázkách zahraniční politiky, s přesvědčením, že se plameny podaří uhasit smírem čestným, usoudil, že Morava nemůže ničím jiným posloužiti české věci, než když zatím zůstane v neutralitě.

 

V tom přesvědčení ovšem Žerotín nepředstavoval Moravu celou. Moravští nekatolíci nesouhlasili plně s Karlem Žerotínem a po převratu, který provedl v květnu r. 1619 příbuzný Karla Žerotína, nový moravský zemský hejtman Ladislav Velen Žerotín, spojila se Morava s Čechy ke společnému revolučnímu dílu proti Habsburkům a k společné zahraniční politice. A byl to právě nový představitel Moravy Ladislav Velen Žerotín, který usiloval daleko více nežli Čechové o postavení nové mezinárodní fronty na Moravě ve spojení s Bethlenem Gaborem a se Slezany a který potom v emigraci byl především vedle velké postavy jiného Moravana – Komenského – průkopníkem bojů za restituci starých řádů v zemích českých a za šťastnější řešení českého povstání. Přes všechna zklamání a neúspěchy přispěl právě Velen Žerotín v emigraci k plnému souladu mezi emigrační Moravou a Čechami v otázkách zahraniční politiky českého státu a pobělohorská Morava šla tam za společného utrpení s pobělohorskými Čechami, zapojujíc se plně do velkého mocenského a ideového zápasu 17. století. Zůstávala-li Morava za českého povstání zčásti stranou, v emigraci dovedla přinésti největší oběti pro národ a stát. Jsme tu svědky nadmoravských snažení, zájmů a cílů v zahraničně politickém životě.

 

 

* * *

 

 

Jestliže přihlédneme k úloze Moravy v zahraniční politice české nové doby (19. století), tu Morava si udržela velký vliv a podíl ve směru kladném, konstruktivním, zejména ve dvou zahraničně politických směrech:

 

a) v otázce československé, která byla dlouho problémem zahraničně politickým,

 

b) v otázce slovanské.

 

Morava, sousedící s horními Uhrami, osídlenými Slováky, udržující po staletí vědomí blízkosti se Slovenskem, uskutečňující československou myšlenku vlastně už ve Velkomoravské říši, byla vždy ve vztazích Čechů a Slováků velmi důležitým článkem a měla svou velmi důležitou funkci. Styky moravsko-slovenské se neomezovaly jen na vzájemné pohraniční třenice, na spory o tom, kam náležejí ty či ony pohraniční kraje. Styky tu byly hlubší a významné v ohledu politickém, duševním i populačním. Dávno před dobou bělohorskou přispívala Morava daleko více nežli vzdálenější Čechy k vyrovnání hladiny mezi zeměmi českými a zemí slovenskou. Jestliže českoslovenství jako vnitropolitický program se stylisovalo v 19. století přispěním Slováků, základy k němu kladla Morava v zahraničně politickém ohledu dávno předtím a měla v tom ohledu zejména v 16. století a v době předbělohorské velkou funkci. Dlouho před vznikem myšlenky československé vytvářela, pokud jde o zahraniční politiku českého státu, svou největší dějinnou úlohu a přispívala k tomu, aby se problém československý, který byl s hlediska českého státu po řadu staletí otázkou zahraniční, stal vskutku (jako v době velkomoravské) problémem vnitropolitickým, vnitrostátním. I když se potom v 19.–20. století hlavni střediska Českoslovenství přenesla do Čech a na Slovensko, podržela si Morava důležitou úlohu v tomto českoslovenství jít dále; je příznačné na př., jak Moravané přes všechny své potíže, v nichž žili v 1. polovici 19. století, a bez ohledu na politickou hranici projevovali starosti o sousední Slováky a jak jeden z veřejných manifestů z r. 1848 zbarvili tímto provoláním: »Moravo a vy bratrské Čechy, spojte se nyní, zasaďte se o osvobození našich bratrů Slováků. Moravo, bratrům Čechům pravici a bratrům Slovákům levici podej.« A když v září r. 1848 vypuklo na Slovensku povstání, čteme v moravském projevu tato slova: »Moravané, věc Slováků je věc naše, boj jejich o národnost je boj svatý, vítězství Slovanů uherských je vítězství naše.« A r. 1848–49 vyslovil Moravan Palacký požadavek, aby Slovensko bylo spojeno s českými zeměmi, a mluvil o národě československém. Po prvé od dob Svatoplukových byla tu veřejně vyslovena – a to Moravanem – idea československého státu.

 

Pokud jde o konstruktivní, kladnou roli Moravy v slovanské otázce a její úloze v české zahraniční politice v té věci, ztotožňuje se s českým realistou Havlíčkem, jenž r. 1848 vysunul do popředí tak zv. austroslavistický program, počítající s přestavbou Rakouska na svaz slovanských národů. A byl to opět především František Palacký, který po nezdaru austroslavistické koncepce r. 1867 přecházel opět k širšímu slovanskému programu, jejž opřel o velmoc ruskou se slovy, že »nenachází příčiny báti se s universální monarchÍe ruské« a že proto Čechové v očekáváném boji mezi Germány a Slovany »budou státi po straně přirozených příbuzných a obránců svých«. A byl to T. G. Masaryk, který v slovanské politice podal nový reálný program.

 

 

* * *

 

 

Takto závěrem lze říci, že česká země, čeští stavové a představitelé české země nebyli vždy hlavními a tím méně jedinými zakladateli a uchovateli zahraniční politiky české. Neměli v ní vždy rozhodující slovo a vliv. Morava si v rozličných dobách udržovala svou strukturu a svůj vliv v zahraničních otázkách týkajících se českého národa a státu. Její úloha v tom ohledu byla nejednou velká. Pomáhala posunovat český vývoj do dějin obecných. Morava dávala do české zahraniční politiky jistý důležitý vklad: tradici Velkomoravské říše, pomáhala přetvářeti poměr československý z problému zahraničně politického na vnitropolitický. Přispívala k vyššímu chápání češství a českého národního a slovanského života. Kladně vyrovnávala hladinu mezi prostředím českým a slovenským a kladně přispívala, k vyrovnání mezislovanských vztahů.

 

Jestliže vedoucí síly Velkomoravské říše dovedly dáti prvému státu západoslovanskému svérázný politický i kulturní program a příznačnou zahraničně politickou orientaci i kulturní náplň, která se dotkla všech Slovanů, v naší době stojíme tu přispěním Moravy před novým velkým odkazem politickokulturním v otázkách vnitřní i zahraniční české politiky, programem, který je vyjádřen prostým jménem: Tomáš Garrigue Masaryk.

 

 

FRANTIŠEK ČÁDA:

 

 

PRÁVNÍ POSTAVENÍ MORAVY V ČESKÉM STÁTĚ

 

 

Předchozí výklady vyčerpaly natolik látku o Moravě jako součásti českého státu, že vlastně nic nezbývá pro výklady právně historické. A tak jestliže se přece ujímám slova k úvaze, jaké postavení měla Morava v našem státě, nebudu opakovati výklady svých kolegů. Používám výhody, že byl v tomto cyklu dostatečně vysvětlen vývoj otázky a hlavně že byla nepochybně snesena fakta pro pevné zodpovědění daného problému. Proto se ve zkratce pokusím o některé závěry historickoprávní, třebas jsem si vědom, že nemohu vyčerpati vše, a tak spíše chci dáti některé podněty k dalším úvahám.

 

Ponechme stranou otázku t. zv. říše Velkomoravské, a to proto, že přenášíme již označením »říše« pojmy moderní na dobu starou, a tak nemůžeme správné vystihnouti s hlediska právního vlastní její smysl. Nesporně tento útvar státní vznikl sdružením několika území, mezi nimiž byla, byť s jinými hranicemi než nynějšími, i naše Morava. Pro nedostatek spolehlivých zpráv nemůžeme si zjistit vztahy Moravy k nadřazenému celku, ale pro konečné posouzení můžeme tento nedostatek oželet, protože tento poměr nemá významu v dalším vývoji, tím spíše, že jsme se dosud ani nedopátrali, kde bylo středisko Velkomoravské říše, nebo bylo-li středisk víc, při čemž opět je tu nebezpečí matení pojmů moderních se starými, protože je sporné, pokud staré státní útvary, většinou osobní nebo aspoň rodové, měly vůbec pevného střediska.

 

Ale buď jak buď, Morava se nám rýsuje jako »země«. Rád bych dal hodně zřejmě toto slůvko do uvozovek, protože pojem země se postupujícím vývojem velmi značně změnil, než jsme se ustálili na pojetí dnešním. Tato proměna nejlépe vynikne na velmi dobře známém faktu, že země byla kdysi teritorium upjaté těsně na osobu vládcovu a že tedy moment osobní tu převažoval, kdežto dnes je podle našeho právního pojetí země osobností právní sama pro sebe, A právě tento charakteristický moment personální je to, co nám dává možnost nahlédnouti do vzniku pojmu země, který souvisí těsně s pojetím feudálním a především se vznikem t. zv. zemské výsosti. Středověký stát není jednotný jako moderní a není centralistický, i když se pokrokem středověku a hlavně vlivem snah absolutistických objevují snahy centralisující. Počátek zemské výsosti se obecně klade do 13. století, ale vývoj postupoval jen velmi pomalu. Když si tento vývoj promítneme do moravských právních dějin, shledáváme, že i u Moravy je tomu nejinak, třebas se nám to dokládá poněkud opožděné až ze století čtrnáctého z doby po vymření Přemyslovců. Moravská země má svého vládce v osobě markrabího, a byť si nemůžeme nějakými akty doložit zemskou výsost moravskou, přece mám za to, že je nutno sledovat její vývoj značně zpět. Především na počátku to byly úděly na Moravě. Nepřeceňujme, avšak ani nepodceňujme. Údělové zřízení je rozhodně u nás budováno podle vzoru franckých apanáží a věrně také podle jejich vzorů se mění jak v osobách a rodech, tak i v rozsahu území. Úděly v našem státě nejsou něco typicky moravského – je dostatečně známo, že úděly byly udělovány i v Čechách, ale v Čechách to byly jen některé části (Žatecko, Hradecko, Kouřimsko atd.), kdežto Morava byla celá přikazována úděly, i když někdy bývala dělena na údělů několik. Údelná knížata moravská zejména z konce 12. století jsou typickými budoucími zeměpány, jak vystupují při vzniku zemské výsostí, kteří spravují zcela ve smyslu tehdejšího práva »nedílně« svou zemi s vrchním knížetem, panovníkem nad celým státem.

 

A ke vzniku moravské zemské výsosti přičtěme si i otázku markrabství moravského, která pro svou spornost vás jisté v předchozích výkladech zaujala. Titul markrabský nelze přesně vysvětlit, protože je nepochybné, že akty jako na př. z r. 1182, kdy císař Fridrich udělil Moravu Konrádovi Otovi jako říšské markrabství, nebo udělení léna na Moravu Děpolticům r. 1203 od císaře Filipa Švábského, byly povahy politické – na př. Konrád se patrně chtěl vymknout z moci vrchního knížete českého – a neměly význam právní, jak ukázaly svou pomíjejícností. Jen jako doplněk bych ukázal na podnětnou myšlenku Josefa Pekaře, kterou vyslovil v kritice Kossovy objevné studie o záhadném »Mocran et Mocran«, že někdejší moravští vládcové, vévodové nebo knížata dostali titul markrabský podle sousedních vzorů, kde markrabí drželi území významná strategicky. Kdybychom sledovali tuto myšlenku Pekařovu, znamenalo by to, že Morava v českém státe měla význam jako důležitá okrajina, které byl přisouzen úkol bránit český stát proti náporu z východu, a nebylo by ani překážek, abychom si prostřednictvím této domněnky i vysvětlili zvláštní postavení moravských vévodů, knížat a markrabat mezi ostatními předními šlechtici, jak by to odpovídalo obdobnému postavení markrabat odjinud, zejména z franckého státního zřízení.

 

V řadě těchto nesnadných otázek se hlásí i problém, jak na postavení Moravy v českém státě působilo olomoucké biskupství. Opustili jsme starší názor o hohenstaufském rozdělení českého státu na dvě bezprostřední knížetství světská a dvě duchovní, ale nevyřešili jsme tím roli Olomouce, což je potud těžší, že nepochybně v ní silně převažuje moment politický a řekněme přímo – církevně politický, který, soudíme-li správně z novější doby na starou, působil na zpomalení vzrůstu osobitého postavení Moravy v českém státu. Přestože si olomoucké biskupství udrželo částečnou samostatnost, přece jeho význam po zřízení pražského arcibiskupství nepochybně ustupuje silně do pozadí, takže ve svých dalších úvahách můžeme tento fakt zatím přejíti.

 

Bylo by však mylné usuzovat z vývoje moravské zemské výsosti, zejména ve 14. století, na samostatnost Moravy nebo na zárodek nějakého separatismu. Pravý opak je pravda. Středověký stavovský stát svým vývojem do novověku spěl k svazku zemí, jak toho nejlepším příkladem je sousední Německo, kde se po míru vestfálském došlo vlastně až k formě jakéhosi soustátí. Tak daleko náš český stát nedošel, protože na počátku novověku jsme byli zapojeni do unie česko-rakousko-uherské a podlehli jsme tuhému centralismu habsburskému. Právní vývoj země moravské ukazuje jiný směr. Morava – a nezapomeňme stále, že tu jde o její osobní základ, takže bychom měli mluvit o moravských markrabatech – je v nejužším spojení s Čechami, nebo lépe, aby to bylo správné, markrabata moravská jsou těsně zapojena na vládnoucí rod v českém státě. Forma údělů dokazuje, že na Moravě zasedli jako markrabata příslušníci panujícího rodu, jeho sekundogenitura a dokonce leckdy, jako v případě Karlově, přímý nástupce českého krále. Je samozřejmé, že bez právní závažnosti jsou výrazy pramenů o době staré i novější, jako »moravský král« a podobně, protože tu jde o neumělé vyjadřování kronikáře neznalého právnických pojmů a ani nechtějícího se právnicky vyjádřit. Jestliže pak český panovník ve svém titulu výslovně uvádí funkci markrabskou moravskou, znamená to, že buď v jeho rukou byla tato funkce v té době spojena, nebo že měl na ni právní nárok. Těsná spojitost Moravy s českým státem, což bývá ne právě správně vyjadřováno jako spojitost Moravy s Čechami, je až překvapující v porovnání s ostatními zeměmi vedlejšími, i kdyby tu nebylo vyústění tak zásadního, jako je Jiříkovo prohlášení z r. 1464 o věčné jednotě Moravy s českým státem. Morava je tudíž nerozdílnou součástí českého státu, v němž má osobité postavení v tom smyslu, že se úzce připojuje k Čechám, tvoříc s nimi jádro českého státu.

 

Podrobnější zkoumáni těchto detailních otázek vnitřní struktury českého státu v různých dobách jeho vývoje vede nás k revisi dosavadních výsledků, jejímž výsledkem bude patrně značná změna názorů nynějších. Nejsme dosud tak daleko, abychom mohli říci definitivní slovo, ale snad je již nyní dovoleno naznačit směr. Mějme však bedlivě na mysli, že skladba našeho státu se během doby značně měnila. Nezabývejme se vůbec Velkomoravskou říši pro naprostý nedostatek právních pramenů a podívejme se jen na průsečíky dvou dob, a to ve století třináctém a pak po Karlově provedené reorganisaci, po r. 1348. V 13. století tu zřejmě vystupují jako ohnisko české státní moci Čechy a Morava, k nimž se připojují země další, ani Slezsko nevyjímajíc. Když Karel IV. uspořádával nově svůj stát, zvláště t. zv. inkorporačními majestáty r. 1348 a znovu r. 1355, řešil i poměr Moravy a zvolil zcela ve smyslu tehdejšího myšlení právnického (dnes bychom řekli »podle platné nauky právní«) řešení podle práva lenního; proto prohlásil biskupa olomouckého, markraběte moravského a vévodu opavského za many a přímé poddané právě jen (»dumtaxat«!) krále českého a nadto Koruny české, jejíchž pravomoci a přímému panství je podřizuje. Ale tento Karlův státnický čin, který byl znovu potvrzen r. 1349 a 1355 udělením dědičného léna bratru Janovi, vyvrcholil ještě ustanovením, že kdyby se markrabství moravské uprázdnilo vymřením potomstva Janova, má spadnouti na českého krále a Korunu českou. Ačkoli by podle lenního práva musilo k takovému řešení dojíti, i kdyby to v majestátu nebylo výslovně vyřčeno, přece právě proto, že je tento případ zde vytčen, ukazuje se, že Morava svým rnarkrabstvím je především těsně spojena s českým státem jak ve svém panovníkovi, tak i ve státním území representovaném Korunou českou, a dále že Morava je vzorem pro další vývoj, jakým se mají stmelovat ostatní země s jádrem našeho státu. Tím se dosvědčuje, že Morava svým markrabstvím – biskupství olomouckému a vévodství opavskému se dostalo postaveni zvláštního – je sice zapojena do tohoto jádra českého státu, ale nadto má v něm zvláštními právy zajištěné osobité postavení.

 

Snad toto zvláštní uspořádání vnitřních věcí českého státu na prvý pohled zarazí, ale porovnáme-li si je s právními poměry odjinud, není nikterak výjimkou. Obdobu totiž máme z nedalekého sousedství, z Uher, kde tamní právo zná také jádro svého státu, které vyspělá nauka na předělu středověku a novověku zve territorium metropolitanum, tvořeným ze země t. zv. Dolní (zhruba Maďarska) a Horní (zhruba Slovenska). I tam má Dolní země zvláštní postavení, jenže na rozdíl od nás se v ní soustřeďuje obvykle vládní moc. A tak posice Moravy není nic neobvyklého a lze říci, že odpovídala uspořádání vnitřních věcí středověkého státu.

 

Dokreslujeme si tedy nyní postavení Moravy v českém státě za středověku: Na Moravě se vyvinula zemská výsost, která z ní vytvořila zemi v právním pojetí středověkém. Ale tato země moravská je těsně a nerozlučné zapjata do jádra českého státu a tím vůči ostatním zemím se jí dostává zvláštního a nad jiné vynikajícího postavení. Ani to, ani ono si vzájemně neodporuje, protože zapojení do tohoto jakéhosi užšího státního území českého nevylučuje charakter země, zejména máme-li stále na paměti osobní substrát tohoto právního pojetí.

 

Ale při tomto poměru Moravy k českému státu jako celku nezůstalo beze změny. Bylo nepochybně snahou Karlovou, aby Morava splynula v bezprostřední vládě s Čechami, a smrt posledního markraběte r. 1411 a prohlášení Jiříkovo 1464 by tomu plně nasvědčovaly, i když se nezmiňuji o ostatních faktech, nikoliv však nevýznamných, jako na př. o plynulosti česko-moravské hranice, která je určena hranicemi panství, podle toho, na který sněm jejich majitel docházel, nebo o úplné vzájemnosti české a moravské šlechty, t. j. právu inkolátním. Opakem těchto záměrů jsou okolnosti, které zeslabovaly posici Moravy jednak jako země, jednak jako součásti středu Koruny české. Nepočítáme-li ty případy, kdy z politických, a nikoliv právních důvodů měla být Morava bezprostředně podřízena říši, důvody oslabení posice Moravy lze demonstrativně ukázati na uvedených majestátech Karlových. Na rozdíl od země české se nám Morava nejeví jako země jednotná. Olomoucké biskupství a také vévodství opavské ruší tuto jednotu. U Opavska se došlo tak daleko, že se oddělilo od Moravy a přešlo na stranu slezskou. V podstatě šlo pouze o přesun vnitřní hranice ve státě, a jak známe z případu hranice česko-moravské a odjinud, nebylo by to nic pozoruhodného a ani nezvyklého v středověkém pojetí hranic. Ale Morava Opavskem mnoho ztratila a mnoho zajisté nechybělo, aby Opavsko spadlo jako kořist Prusku r. 1742. Opavsko tedy ztrácelo odklonem k Slezsku možná víc než Morava. Mnohem bolestnější je však pro Moravu oddělené postavení knížetství olomouckého. To dobře vycítil Karel IV., když usiloval o centralisaci Moravy, chtěje zavésti jediný sněm, jediný soud a jedny desky zemské. Ale posice olomouckého biskupa byla příliš silná a jako několikrát, zejména při záměru vydat jednotný zákoník pro svůj stát. tak i tentokrát musil Karel ustoupit před mocnou šlechtou. Samostatné postavení knížetství olomouckého se projevilo v inkorporačním majestátu r. 1348 a tím Morava proti jednotným Čechám zůstala rozpolcena. Odtud vystupuje Brno jako středisko moci světské a Olomouc jako středisko moci duchovní. Bylo přirozené, že Brno svou hospodářskou posici, soustředěním veřejné správy a polohou na cestě do Rakous i na Slovensko a do Uher záhy převýšilo Olomouc, ale při dualismu zůstalo s jeho důsledky nese i naše doba. Nejde tu o decentralisaci, nýbrž o rozpolcenost, která měla i na posici Moravy v českém státě neblahý vliv. Tato nejednotnost Moravy má nepochybně kořeny historické a vede v nejnovější době jednak k zeslabení centra v moderní správě nezbytně nutného, jednak dokonce svádí k následování i tam, kde vůbec historické předpoklady nejsou. Myslím tu na novodobá mohutná střediska průmyslová, ale porovnejme moravský vývoj s českým, kde jsou také podobná ohniska průmyslová, po případě i větší než moravská, a přece se v Čechách nesetkáte s obdobou snah dělících jako na Moravě. Nelze vůbec zaměňovat tyto snahy s úsilím decentralisačním, které je v nové době prvkem vybudování dokonalé správy, kterou není možno zvládnouti jako dříve z jediného bodu. A tak historický vývoj Moravy, který neuspěl k vybudování jednotné země, poškozuje její posici v českém státě a má odezvy i ještě dnes.

 

Ale vraťme se ještě jednou k vývoji země moravské, když jsme si dokreslili rozdílnou její vnitřní povahu zejména vůči Čechám. Zatím co se tvořila její posice jako součásti jádra českého státu, aniž by to vsak současně bylo na újmu její povahy jako země, měnil se její osobní základ. Morava ztratila svého zeměpána, svého markrabího, a jeho funkce přešla plně na vrchního pána celého českého státu. Tato skutečnost však vyvstává tím silněji, že se zároveň mění i pojetí země v nauce státoprávní. Asi od počátku novověku zaniká osobní podklad a na jeho místo nastupuje pojetí obdobné korporaci, neboli stručně řečeno v právnické brachylogii na místo základu fysické osoby nastupuje osoba právnická. Zavedlo by nás příliš daleko od původního thematu, které zde sledujeme, kdybychom si zde vysvětlovali, jak došlo k této záměně, jejíž příčinu dnes hledáme v pokračující recepci římskoprávní, která proniká svými názory i do sféry veřejnoprávní. Tato proměna v právním nazírání na zemi jako veřejnoprávní útvar, která nebyla vlastní pouze našemu státu, nýbrž jinde, jako v sousedním Německu, se projevila dokonce mnohem silněji, sama o sobě by nebyla bývala na škodu postavení Moravy v českém státě. Spíše by její posici byla posílila, ale státoprávnímu celku by nebyla bývala na závadu. Ale to, že se tato proměna udála v době, kdy se místo stavovského státu hlásí o vládu stát absolutistický, dala dosavadnímu vývoji jiný a prudký spád. Habsburský panovník, ve snaze centralisovat moc ve svých rukou, přeměnit dosavadní personální unii tří celků v unií reální, zužitkovává toto nové pojetí země ve svůj výlučný prospěch. Pro jeho politické záměry se nehodí, aby Morava jako země byla současně nerozdílnou součástí jádra českého státu, nýbrž chce, aby Morava byla zemí samostatnou. Tímto pojetím se rozdrobil český stát – ovšem zcela tak, jako tomu bylo na př. i v Německu – na jednotlivé země a z jednotného státního středu, zejména za nástupců pobělohorských a zvláště pak v 19. století, staly se samostatné země dvě. Habsburkům přišlo vhod i nepochopení české státní myšlenky se strany stavů. Vzpomeňme tu rozdvojení názorů mezi stavy českými a moravskými r. 1526: Češi porušující nástupnický řád a Moravané oplátkou vzdorující porušením jasných zásad českého práva dědického; nebo připomeňme si nesoulad v postupu proti počínajícímu absolutismu Ferdinandovu, moravské opatrnictví v odboji bělohorském. To všechno jsou bolestné zjevy, které podlamovaly státní myšlenku českou a šly k dobru výhradně panovníkům v jejich snahách protistátních. Morava se odcizovala Čechám a nepoznávala, že se tím odcizuje i české státní jednotě. Cizí šlechtě pobělohorské už stěží lze míti za zlé, že myšlenku českého státu nesledovala, ale musí býti vyzdviženo jako varovné memento, že se ještě r. 1848 ozvaly hlasy, jimž byla bližší Vídeň než Praha jako středisko někdejšího českého státu. Teprve nová doba a státoprávní zápas ukázal, že bylo blouděním, když počátkem novověku byla opuštěna jedině správná linie pojetí Moravy jako země v jednotném a nerozdílném spojení s Čechami a tím i v nejužším svazku českého státu.

 

A tím se nám také dokresluje úkol Moravy jako země, která se v nové době odklonem od substrátu personálního povznesla na samostatnou právní jednotku. Český stát za habsburského panství si již nemohl vytvořit nové pojetí země moravské, protože mu to nedopřáli absolutističtí a centralističtí panovníci. Ale je zřejmé, že z historie právní plyne poučení, že nejlepším pojetím jak pro Moravu, tak vůbec pro celý český stát, pro státní myšlenku naši bylo pojetí, jak si je formulovala století konce středověku, zejména pak doba karlovská, která jedině neuspěla v tom směru, že se jí přes všechnu dobrou snahu nepodařilo odstranit nejednotnost Moravy, že se jí nepodařilo vymýtit samostatné územní pojetí biskupství olomouckého a vévodství opavského. Tento nezdar, na němž nese vinu jen politika, je v úplném nesouladu s hospodářským vývojem. Morava má stejně tak šťastné hranice jako Čechy: Vysočinu, Jeseníky, Odru, Karpaty, Dyji. Tedy v tomto směru nebylo nikdy závady, a protože vývoj právně historický byl až do novověku velmi slibný a poučil nás o formě pro tuto část naší domoviny nejvhodnější, je na nás, abychom si jej dobře uvědomili a z něho čerpali poučení i pro dnešek.

 

Na letošním sjezdu historickém bylo několikrát řečeno, že historie učí předvídavosti. Protože je tomu zajisté tak, stýká se v tomto svém zaměření úzce s politikou jako vědou. Proto poučky, které získáváme z historickoprávního vývoje moravského, jsou i velmi cenné pro dobu nynější a nesmějí býti nikdy přezírány. Jsem dalek toho, abych obhajoval a bránil význam Moravy v českém státě. Vědecká základna, z níž vycházím, přikazuje přísnou objektivnost bez nadsázek a realistickou střízlivost. A proto dostačí, abych poukázal na fakta, na skutečnosti, které jsem se pokusil zařadit do některých vybraných záběrů. Nemohu vyčerpati tuto právní problematiku úplně, protože by např. vyžadovala samostatného zhodnocení otázka, jak se na moravském území zcela zřejmě stýkají právní instituty české se slovenskými, takže tu máme velmi cenný doklad právního vývoje nezvratně československého, a tedy příspěvku k postavení Moravy v československém státě. Ale to přesahuje rámec mně daný ústředním thematem našeho cyklu, a proto přestávám na svých dřívějších výkladech.

 

 

JINDŘICH CHYLÍK:

 

 

VÝVOJ HOSPODÁŘSKÝCH VZTAHŮ ČESKO-MORAVSKÝCH

 

 

Úkolem mým je podat přehled o vývoji vzájemných vztahů Čech a Moravy na poli hospodářském. Vztahy ty byly určovány přirozeně státoprávním poměrem obou zemí, a to nejen v hospodářství veřejném, ale také z velké části i v hospodářství soukromém. Byly proto jiné, pokud měly obě země jen společného panovníka a v důsledku toho také některé, avšak jen nečetné, ale velmi důležité společné orgány veřejné správy, jak tomu bylo do polovice 18. století, jiné v období pozdějším a zásadně rozdílné po zřízení Československé republiky.

 

Ve starších dobách byla hospodářství země České a země Moravské úplně samostatná a bez jakýchkoli vzájemných vztahů; tak to zůstalo až do r. 1918. Hospodářství zemská měla samostatné příjmy a jejich zdroje i samostatné výdaje. Jejich samostatnost byla postupně a v obou zemích stejně omezována vzrůstající a centralísující mocí panovnickou. Také rozsah samostatného hospodářství zemského se stejně měnil, jak upadal význam zemské samosprávy a rostla byrokratická správa ústřední a její kompetence. Až zemská zřízení z r. 1861 umožnila příznivější rozvoj zemské samosprávy a s ním i zemských hospodářství. Nesmí nás mýlit instituce generálních sněmů zemí koruny české. Byly svolávány častěji v 16. století a začátkem 17. století, ale hlavně jen k tomu, aby rozvrhly příspěvky zemí českých na společnou obranu proti Turkům. To byly příspěvky mimořádné a byly uhrazovány samostatnými berněmi zemskými, ne tedy nějakou dávkou společně ve všech zemích placenou.

 

Podobně se vyvinuly vztahy Čech a Moravy v oboru soukromohospodářském. Z Čech i z Moravy vytvořeno postupně samostatné území celní. To nebyla ovšem samostatnost obchodně politická, chránící domácí výrobu proti cizí soutěži, jak tomu nyní rozumíme. Celní hranice mezi zeměmi byly vytvořeny z důvodů finančních, jako cla až skoro do konce 18. století měla význam jen finanční. K omezení dovozu cizího zboží k nám užívá se jiného prostředku, dovozních zákazů a řízení povolovacího. Na Moravě vybírána cla z dovozu ze všech sousedních zemí, také z Čech. Roku 1731 byla zřízena úplná celní hranice česko-moravská. Zrušena byla až r. 1775, kdy bylo vytvořeno ze zemí českých a dědičných zemí rakouských jednotné celní území.

 

Země Moravská mívala i vlastní měnu. Samostatné mincovnictví moravské bylo v 11. a 12. století. Později obíhaly na Moravě peníze české. Roku 1390–1401 měl v Brně mincovnu markrabě Jošt. Za předbělohorského povstání stavovského a po něm do r. 1648 měla Morava zase mincovny. V druhé polovici 17. století zaveden pak moravský zlatý jako měnová jednotka přepočítací.

 

Morava měla dále i svoje míry a váhy, a to do r. 1756, kdy byly v celém státě zavedeny všeobecně míry a váhy dolnorakouské.

 

Morava byla hospodářskopoliticky úplně samostatná. Ve smlouvě mezi stavy českými a moravskými, která byla roku 1611 uzavřena, jedná jen jediný z 30 bodů o úpravě vzájemných styků hospodářských. Stanoví se jím, že »poněvadž obyvatelé markrabství moravského žádní cizozemci nejsou, mohou v Čechách deskových statků dědictvím a koupí nabývati stejně jako Češi na Moravě«. Společný inkolát šlechty byl tedy jediné hospodářsky významné pouto mezi oběma zeměmi; Morava měla všechny náležitosti hospodářské suverenity státní, státní svrchovanosti. Nepřekvapí nás proto, že Pavel Stránský pokládá v slavném svém spise O státě českém, r. 1633 vydaném, pojednávaje o mincovnictví českém, Moravu stejně jako Německo a Uhry v poměru k Čechám za cizinu.

 

Tato hospodářskopolitická uzavřenost Moravy proti zemi České se projevovala velmi zřetelně ve skutečném životě. Vidíme to nejlépe na dvou hlavních činitelích staršího samostatného hospodářského podnikání, na šlechtě a na stavu městském. Přes to, že česká a moravská šlechta měla společný inkolát, my bychom řekli jednotné státní občanství, upadal ve složení moravské šlechty a jejím majetku podíl šlechty původem české a silně stoupal podíl cizinců. Vypočetl jsem, že roku 1619 bylo mezí držiteli moravských deskových statků šlechticů z rodů původem českých 30% a počet jejich poddaných činil 32%,

 

                                           

		všech poddaných na šlechtických statcích
z rodů moravských	39%	36%
z rodů slezských	9%	7%
z rodů polských a uherských	5%	2%
cizích	17%	23%

 

 

Konfiskace a politický vývoj, po Bílé hoře způsobily ještě další vzájemné odcizování české a moravské šlechty.

 

Roku 1750 bylo v šlechtě držící na Moravě velkostatky jen 9% majitelů z rodů původem českých a měli 9% berních lánů patřících šlechtě;

 

majitelů z rodů původem moravských mělo 10% berních lánů;

 

9% majitelů z rodů původem slezských mělo 3% berních lánů;

 

48,5% majitelů z rodů původem německých a rakouských mělo 65% berních lánů;

 

4,5% majitelů z rodů původem uherských a polských mělo 7% berních lánů;

 

11% majitelů z rodů z jiných cizích zemi melo 6% berních lánů patřících šlechtě.

 

Nejinak tomu bylo i ve stavu městském. Tak bylo v Brně mezi řemeslníky a živnostníky v l. 1559–1845 za měšťany přijatými, pokud známe jejich původ, 138 z Čech, 181 ze zemí rakouských, 85 ze Slezska, 181 z Německa, 187 z Itálie, 10 ze Švýcar, 7 z Polska a 7 ze západních zemí. Příliv cizinců stoupl, když od poslední čtvrtiny století 18. začaly vznikat továrny,

 

Z 86 továrníků, jimž bylo do r. 1859 uděleno privilegium na výrobu sukna v Brně, pocházelo jen 6 z Čech, z nich 1 Čech, 3 Němci a 2 židé, naproti tomu bylo 32 cizinců, v tom 26 říšských Němců. A z u privilegovaných továren z oboru kovodělného, jež ve stejném období v Brně vznikly, bylo založeno 8 říšskými Němci, 1 Angličanem a 1 Belgičanem. Za těmito cizinci se k nám táhli řady jejich krajanů; ti pak posilovali německé posice u nás.

 

Nedovedeme dnes ani přibližně odhadnout vzájemný obchod mezi Čechami a Moravou. Pokud však dosud o něm víme, nebyl, jak soudím, velký a byl to z velké částí styk pohraniční. Stejnorodost české a moravské výroby a hospodářské skladby vůbec a z ní vyplývající značná soběstačnost obou zemí byly příčinou, že nebyl ani takový jako mezi Moravou a Uhrami nebo Polskem. Tam bylo prodáváno z Moravy hlavně sukno a odtud dovážena vlna, kožišiny a dobytek. Vzájemný obchod česko-moravský byl také menší než obchod mezi Moravou a Rakouskem a jeho hlavním městem Vídní. Rozsáhlejší byl už obchod se sousedním Slezskem, které zprostředkovávalo zejména odbyt lněné příze a plátna z Moravy.

 

Tyto poměry se směnily od konce 18. století, kdy ústavní a správní centralisace, Marií Terezií započatá, pokračuje a tvoří se jednotné velké území hospodářské. Stoupá zejména také velký hospodářský význam Vídně a její vliv na hospodářství moravské. Morava mu silně podlehla. Působila tu značně i blízkost Vídně. Vídeňský velkoobchod pracuje už ve středověku s Moravou a styky ty se stále rozšiřují. Už v prvé polovici 19. století začínají vídeňští finančníci mít zájem o průmyslové podnikání moravské, o textil, o těžbu uhlí a železářství a potom zejména o cukrovarství. V těchto oborech nabývají namnoze rozhodujícího významu. Ještě v polovici 19. století bylo Brno nejdůležitějším střediskem rakouského velkoobchodu cukerního. Říkali mu proto také »rakouský Magdeburk« nejen »rakouský Manchester«. V Brně měla sídlo a kontory většina moravských cukrovarů. Zbytek cukerního velkoobchodu držel se tu až do let osmdesátých. Potom se ho zmocnily vídeňské banky, které získaly významné posice i v průmyslu cukrovarském. Velká část moravských majitelů cukrovarů se přestěhovala do Vídně. Vliv vídeňských bank a nižší samosprávné přirážky byly příčinou, že od počátku 20. století přenášejí do Vídně svoje sídla i jiné akciové podniky průmyslové. Že všechno to podporovalo germanisaci Moravy, je s dostatek známo. Germanisační tlak dusil rychlejší postup našeho národního obrození. Český odpor proti vídeňským vlivům na moravské poměry hospodářské byl dlouho velmi slabý. A jako naše obrození jazykové a po něm politické vycházelo z národního střediska našeho, z Prahy, byly Čechy Moravě vzorem i v obrození hospodářském. Už Tomáš Fryčaj, pozdější obřanský farář, řídil se ve svém Zrcadle výborného selského obcování prací a příkladem českého sedláka Františka Vaváka z Milčic. Napsal ji koncem 18. století, jak sám uvádí, »k zvelebení venkova a k zlepšení slovanského národního cítění«. Když pak od konce let šedesátých 19. století začala Praha uvědoměle a soustavné pečovat o hospodářské posílení národa a zakládat obchodní a průmyslové podniky, zabírala do své péče i Moravu. Sjezdu záložen r. 1865 v Praze konaného se zúčastnily i záložny moravské, r. 1868 založena Živnostenská banka pro Čechy a Moravu, banka Slavia měla už od svého počátku své členy i na Moravě a prvním větším svépomocným průmyslovým podnikem byla r. 1871 zřízená Českomoravská strojírna.

 

Ale také Češi v Čechách nebyli dlouho ještě tak silní, aby mohli účinněji a přímo českou Moravu prakticky podstatněji ovlivňovati. České banky začínají sice už od let osmdesátých zakládati na Moravě své filiálky, ty však byly namnoze jen sběrnami vkladů, jejichž část upotřebovávaly v ústředí. Žehralo se proto na Moravě před první světovou válkou na to, že se odvažují často nezdravé expanse za hranice a že na Moravu zapomínají. Nutno však uznat, že pražské banky hrály v Čechách samých úlohu podřízenou a že začaly v obchodu i průmyslu teprve dobývat pevnější posice. Morava si proto pomáhala sama, a tak vznikly, ale až koncem prvého desítiletí 20. století, v Brně tři české banky. Vlastními silami vzniká na Moravě český průmysl a zejména obchod. Vyrůstají nám řady drobných i větších podnikatelů. Široké vrstvy lidové začínají chápat význam svépomoci, český živel hospodářsky sílí.

 

Češi v Čechách a na Moravě, kulturně vždy a trvale sjednocení, žili dlouho politicky vedle sebe. Vedle sebe žili také hospodářsky, i když padly celní hranice mezi oběma zeměmi. Národ, žijící sice ve třech samostatných zemích, politicky nedávno sjednocený, nemohl nesrůstat i hospodářsky. Heslo Svůj k svému uplatňovalo se nejen v úzkých stycích místních a krajových, rozšířilo se také na styky mezi Čechami a Moravou.

 

Politické osamostatnění naše provedené r. 1918 odpoutalo nás úplně od Vídně. Mohli jsme si sami a po svém vytvořiti základ pro vlastní veřejné i soukromé hospodaření a podnikání. A jak se vytvářel v československé republice i poměr Čech a Moravy nebo určitěji řečeno Prahy k Moravě?

 

Stručně můžeme říci, že Praha, přebírajíc u nás význam Vídně, převzala i politiku vídeňskou, a to jak v poměru k hospodářství samosprávnému, tak i podnikání soukromému.

 

Samostatné dřívější příjmy země moravské, zemské přirážky k přímým daním a samostatné zemské dávky klesly se 70% celkových příjmů r. 1913 na 34¹/₂% r. 1937. Roku 1920 bylo 36% kryto státními příděly, r. 1937 42%. Obdobně tomu bylo i v zemi české. V Praze se ovšem toto zhoršení nepociťovalo tak jako u nás.

 

Také bilance výsledků pražského centralismu v hospodářství soukromém není pro Moravu příznivá. Zde to byl vedle centralismu úředního, který se uplatňoval velmi účinně, ale s nevalným úspěchem finančním, ve správě státních lesů a statků a jiných státních podniků, hlavně centralismus pražských bank a s nimi spojených koncernů průmyslových. Až na malé výjimky byla přenesena z Vídně do Prahy sídla skoro všech společností průmyslových i jejich centrály.

 

Do Brna se vrátily jen cukrovary a sídla několika brněnských a jiných moravských průmyslových společností akciových a nakrátko přeneseno sem i sídlo Báňské a hutní společnosti. Ostatní báňské společnosti revíru ostravsko-karvínského přesídlily do Mor. Ostravy. Stejně působila i centralisace velkých koncernů průmyslových; vedení moravských závodů k těmto koncernům připojených bylo přestěhováno do Prahy, kam odešlo i vedení Zbrojovky.

 

Je příznačné, že vídeňská i pražská centralisace se projevila hlavně u velkých akciových společností průmyslových, vedených bankovní a průmyslovou byrokracií. Nutno však uznati, že tato centralisace se omezovala jen na kontrolu a nezasahovala jinak do samostatnosti jednotlivých podniků. Soukromí podnikatelé zůstávali trvale věrni místům, kde svoje závody začali a k rozkvětu přivedli. To co v hlavních městech nutně potřebovali, obstarali si tam svými filiálkami. Tak to stačilo i firmě Baťově, která ze Zlína řídila svůj světový koncern, vítkovickým závodům, olomouckým sladařům i brněnským firmám textilním. Do Vídně se stěhovali sice z Moravy také průmyslníci, ale obyčejně až na odpočinek, aby užili příjemností velkého města.

 

Přes všechno to se český průmysl na Moravě po r. 1918 znamenitě vyvinul. Mimořádné příznivý a silný vzrůst firmy Baťovy, brněnské Zbrojovky, lutínských Zikmundů, prostějovských firem Rolného a Nehery a řady jiných předčil značně pokrok průmyslového podnikání v Čechách.

 

Rychle jsme doháněli, v čem jsme se dříve opozdili. Vyrovnali jsme tak schodek, který vznikl v průmyslové výrobě moravské následkem velkých hospodářských změn po r. 1918 nastalých. Česká Morava přispěla tím k hospodářskému pokroku celého národa přínosem úměrným jejímu významu politickému a kulturnímu.

 

Po okupaci se poměry v neprospěch Moravy ještě dále zhoršují. Zemské finance se stávají úplně závislými na státních financích. Státní příděly stouply r. 1946 na 73%. Ze hospodaření přídělové nezvyšuje ani význam samosprávy, ani její hospodárnost a odpovědnost, o tom nám podávají nedávná minulost i přítomné poměry dostatek důkazů.

 

Stejně nepříznivě se změnily i poměry v podnikání průmyslovém. Ústřední správa okrouhle dvou třetin celkové výkonnosti průmyslové byla odstěhována po znárodnění do Prahy k velké hospodářské škodě jednotlivých moravských měst i celé země.

 

Dřívější politická i hospodářská nezávislost obou zemí byla založena na samostatnosti jejich stavů, nositelů a představitelů politických práv země. Hájili si je proti císaři i proti sobě navzájem. Tato třebas později značně upadlá samostatnost rozdvojovala politický i hospodářský život českého národa. Ani potom, když bylo z českých a rakouských zemí vytvořeno jediné velké hospodářské území, nebyly vzájemné vztahy Čech a Moravy větší než s ostatními zeměmi rakouskými. Až k novému životu probuzený národ si uvědomuje nutnost společného postupu také v oborech hospodářských. Převratem byly spojeny r. 1918 obě země se Slovenskem v jeden celek. Země a její hospodářství se stává v něm na pražské vládě závislejší, než byla na vládě vídeňské. Že se na Moravě vyvíjí poměrně příznivě nový český průmysl, o to mají zásluhu soukromí podnikatelé. Po okupaci dosahuje Slovensko, jež v prvé republice mělo stejné postavení jako Morava, zásadní změny ve své pravomocí politické i hospodářské. Pro její definitivní úpravu v nové ústavě se pak dožaduje dalšího rozšíření a upevnění své autonomie. Tak se dostáváme k otázce, jak má být vyřešen poměr Moravy k Čechám, lépe řečeno k Praze. Je to otázka politická, Má-li však být politika vědou a uměním, jak to žádal Masaryk, měla by se poučit z minulosti a řídit potřebami skutečného života. Vidíme už zášlehy nového politického vývoje světového a jeho tendenci omezit i svrchovanost států, dosud považovanou za nedotknutelnou, ve prospěch smírného spolužití národů. V politice hospodářské pak se rýsují náznaky obdobného vývoje příštího. Ukazuje nám to holandsko-belgicko-lucemburská unie celní, nedávno utvořená, a jednání o obchodní chartu. Nikdo rozumný nemůže proto chtít trhat nevelký náš celek státní, zejména po nedávných trpkých zkušenostech. Zájem státu i národa vyžaduje, aby u nás, jako je to v jiných, i federativních státech, bylo jednotné zákonodárství a také jednotná určitá část veřejné správy. To však neznamená souhlas s tuhou centralisací, tak jak se nyní vyvíjí. Už zásada účelnosti a hospodárnosti musí nás vést k tomu, aby veřejná správa byla co nejjednodušší, mela k občanům co nejblíž a byla tak i co nejlevnější. A proto by o rozdělení kompetence mezi jednotlivé stupně veřejné správy neměla rozhodovat touha po moci a co největším jejím soustředění v jedněch rukou, jak se uplatňuje u politiků i byrokratů, ale účelnost a hospodárnost. Decentralisace a nezávislost samosprávy zemské, okresní i obecní vyžaduje pak už v zájmu hospodárnosti a odpovědnosti také pokud možno největší nezávislost finanční. To platí stejně i pro znárodněný průmysl, který si vytvořil drahou a namnoze úplně zbytečnou nástavbu organisační. Plánovité a řízené hospodářství musí být řízeno jednotně, ale k tomu není potřebí takového aparátu, jaký máme nyní. Decentralisací se veřejná správa i správa národních podniků zjednoduší a zlevní, přiblíží občanstvu a jeho potřebám, decentralisace umožní také další svébytný a intensivnější vývoj jednotlivých zemí a krajů. Ten dosud národnímu a státnímu celku nejenže nebyl na škodu, naopak umožnil jeho všestrannější pokrok. A na něm záleží všem, kdo to s lidovou, ale také svobodnou a finančně nezávislou demokracií dobře smýšlejí.

 

 

ZÁVĚR.

 

 

Mé závěrečné slovo k cyklu »Morava v českém státě« budiž především slovem díků všem těm, kdož na sebe obětavě vzali úkol, říci ze svého oboru vědecké slovo k jednotlivým dílčím úsekům tohoto thematu. Všem těm, kdož vytvořili zpěvem i slovem důstojný a půvabný rámec tohoto cyklu, všem těm, kdos jako posluchači jeho věrně vytrvali a vraceli se na svá místa a projevili o věc živou také živý zájem.

 

Nepochybuji o tom, že ve chvíli, kdy se tento cyklus končí, tane nejednomu z nás, kdož jsme byli jeho posluchači nebo i aktivními účastníky, na mysli, že snad ta či ona otázka nebyla vyřešena s dostatečnou určitostí a že některé snad zůstaly nedotčeny vůbec. Bylo by zajisté možno poukázat na příklad na to, že jsme tu nic vlastní neslyšeli o tak bytostných stránkách Moravy, jakými jsou na příklad folklór, moravská píseň, moravská hudba umělá, literatura krásná i vědecká, které přece všechny dávají této zemi v českém státe tak mnohý rys svéráznosti. Vše to zajisté mohlo být, nikoli ovšem bez nebezpečí, že pro stromy neuvidíme lesa. Snad platí i tu, že to zdánlivé méně bylo vlastně více, když přece kol. Novák v promyšlené zkratce zhodnotil s největším uznáním přínos Moravy do českého duchovního života a když spect. Trávníček tak jasně ukázal, čím přispěla Morava k vytvoření našeho spisovného jazyka, který – jak řekl – je tak podstatnou složkou a nástrojem kultury, že lze zjištění o pozoruhodné účasti Moravy na jeho vytvoření rozšířiti na náš celý kulturní vývoj.

 

Mohla by se snad také vyskytnout námitka, že se tu či onde ozvalo k některým otázkám také několikeré stanovisko a že závěry všude nesplynuly v zcela jasný a nerušený proud. Než takovou námitku bych se odvážil v jádře odmítnouti prostým poukazem na to, že právě tato okolnost svědčí spíše ve prospěch celkového zhodnocení cyklu ve smyslu kladném než záporném. Že se takové nesrovnalosti prostě musí objeviti při každé práci, kde několik badatelů usiluje – každý svou vědeckou methodou – o řešení nesnadných problémů svobodně, poctivě a s vědomím plné odpovědnosti. Prostě tak, že odmítá jakékoli předem snad stanovené these, k jejichž dovození by pak zahrocoval stavbu svých myšlenek a důkazových prostředků.

 

Ale za těchto okolností má, jak soudím, cenu zcela mimořádnou, můžeme-li právem zjistiti, že v jedné, a to nejzávažnější věci se shodli všichni, kdož se tu ujali slova. V tom totiž, jak nesmírně velký je význam Moravy v celé dosavadní historii našeho státu po všech stránkách lidského konání. Že to byl základní tenor všeho, co jsme tu slyšeli, není třeba zajisté dokládati citáty.

 

Důležitější a potřebnější je snad upozorniti na některé postřehy, které se během našeho cyklu znovu a znovu a přitom nezávisle na sobě v různých souvislostech vracely. Především je to poznatek, že Morava (máme tu ovšem na mysli českou Moravu) v celém svém vývoji se vždycky hlásila k jednotě českého státu, že celým svým usilováním směřovala jen a jedině k jednotě českého a možno právem také říci československého ducha. Za mnoho tu mluví, že prof. Trávníček, když ukázal, co znamenají pro český spisovný jazyk a jeho vývoj slavné moravské tisky Kralické bible, Gramatika, Isagogicon a Slabikář český, dovolal se vzápětí slavného výroku Frant. Palackého, že čeština dosáhla vrcholu svého vývoje v 16. století a že tento stav je rozhodující, neboť na něm spolupracovali Čechové, Moravané i Slováci.

 

Opětovně se ozvala také myšlenka, že Morava jako politický celek a právě jako politický celek byla kladným činitelem v našem státním životě. Nejde tu zajisté jen o ideu Velké Moravy, která, jak ukázal kol. Macůrek, zůstává nositelem naší státní myšlenky. Míním také výklad kol. Čády, který ukázal především, jak se na Moravě ve středověku vyvinula t. zv. »zemská výsost«, která právě z Moravy vytvořila přes veškeré zvláštnosti jejího vnitřního uspořádání (partikularismus) v právním středověkém pojetí skutečnou zemi. V té souvislosti je důležité také jeho připomenutí, že to nebyl nikdo menší než otec vlasti Karel IV., kdo se pokusil sjednotiti Moravu uvnitř zrušením dosavadního partikularismu a zavedením jediného sněmu, jediného soudu zemského a jediných desk zemských v Brně. Do téže myšlenkové souvislosti náleží ostatně také ještě konstatování kol. Dřímala, že to bylo právě správní sjednocení Moravy roku 1642 provedené, které znamenalo posílení této země, která se pak mohla stát východiskem odporu proti vídeňskému centralismu.

 

Není zajisté divu, že jsme slyšeli také stesky, že historické postavení Moravy v našem státním životě bývá nejednou chápáno nesprávně, že se někdy dosti ostře kritisuje postup Moravy v souvislosti s některými historickými událostmi, ať už jde o povolání Ferdinanda na trůn, české povstání atd. Bylo vysvětleno, že takové názory plynou do značné míry z nepochopení zvláštního postavení, v nemž Morava byla a že mnohé si vysvětlíme, uvědomíme-li si veškeré tyto okolnosti, ba že pochopíme v mnohém, jak ukázal kol. Macůrek, i postup Žerotínův, tolikrát prudce odsuzovaný. Slyšeli jsme také od dr. Chylíka, jak nebezpečně je ohrožován pražským centralismem zdravý základ hospodářství této země a jak toto hospodářství se dostává zejména v poslední době do takřka už plné závislosti centrálních institucí pražských. Ale patrně nebudeme daleci pravdě, uvědomíme-li si, že rozmanité těžkosti Moravy v dobách starších i v době naší dosti těsné souvisí právě s tím, že postavení Moravy jako země na rozdíl od Čech je do značné míry ovlivňováno jejím vnitřním uspořádáním, které nedovedly z rozličných příčin odstranit ani pozdější správní reformy. Prostě, že stojíme dnes před skutečností, že na území země Moravskoslezské máme dnes už čtyři hlavní města. Dotýkám se tím (nechávaje stranou otázku Olomouce) především otázky ostravské a soudím, zřejmě ve shodě s kol. Čádou, který se téže otázky dotkl, že se jí dotknouti mohu, ba musím.

 

Soudím, že se dnes při uplatňování nároků slezských zřejmě zapomíná především na to, že Slezsko, které dnes náleží k našemu státnímu tělu, tvoří jen nepatrný zlomek někdejšího Slezska a že takřka celý tento zlomek byl kdysi právně a později celým svým životem a ideově nejtěsnějšími pouty spjat s Moravou, do jejíhož lůna se ostatně opětovné vracel. Ale tomu, kdo je moravským dějům jen poněkud vzdálen, bylo by asi dosti nesnadné vyložiti, jak je vůbec možno, že od těla vlastní Moravy byl nyní odtržen průmyslový kraj ostravský, v jehož centru zaujala své místo expositura slezská, která takto sídlí vlastně na zcela nesporné historické půdě moravské, a že k území expositury byly připojeny také další okresy, které odvždy byly jen moravské. Vzdálenějšímu pozorovateli vyzbrojenému mapou by také bylo těžko možno vyložiti, jak je možné, že z někdejší Moravské Ostravy je blíže do Prahy nežli do Brna. Těžko by mu také bylo možno vysvětlit, jak k tomu všemu mohlo dojít, když přece v samém srdci Slezska, v Opavě, ještě v šedesátých letech minulého století založil buditel slezského lidu Ant. Vašek Opavský besedník, kterému dal podtitul: Zábavný a poučný list pro lid moravský. Jak k tomu mohlo dojít, když přece dnes už je veřejně známo, ze syn tohoto velkého buditele, největší Slezan Petr Bezruč, tenkrát, když se po obnovení správní jednoty země Moravskoslezské někteří pokoušeli požadovati v Praze znovuzřízení slezské samosprávy, odmítl takové memorandum podepsat.

 

Ti, kdož slyšeli náš cyklus, vědí, jak na partikularismus, s jehož ožitím máme dnes zřetelně co dělat, tato země v minulosti mnohokrát doplácela. Dodal bych jen, že důsledkem jeho bylo i to, že se v této zemí nevytvořilo nikdy dostatečné silné středisko. I to je tedy nepochybný nedostatek, z něhož bychom se všichni v této zemi měli poučiti. Bylo by osudným omylem, kdyby se někdo snad dal ukolébati ujišťováním, že odsunem Němců jsou navždy zažehnána nebezpečí, kterým právě země Moravskoslezská byla především v minulosti vydána, jak nás o tom poučila i okupace. Když už i poctivě smýšlející pracovník z rodiště Palackého se veřejné táže, zda připojením lašsky mluvících okresů ke Slezsku by nevzrostly v budoucnosti aspirace souseda na území jazykové přechodné, souseda, který lašské znaky považuje za polonismy, máme být hluší k této otázce? Když víme, jak nám Němci ještě za této války opět a opět chtěli dokázat, že Morava je ethnicky zcela nejednotná a že není geografickým celkem, není nasnadě si uvědomit, že Němci kdykoli nám něco dokazovali, sledovali tím jen své nacionální cíle? Jsou to otázky, na které by bylo třeba odpovědi. A vyzní-li pro myšlenku jednoty a svornosti v této zemi, je – jak se domnívám – plná naděje, se tato země překoná také všechna úskalí, kteří jí dnešní doba staví do cesty, a vejde šťastně do nového státního života, aby pokračovala v dalším budování svých dějinných a dávno ještě ne překonaných tradic a úloh v živote našeho státu.

 

J. Šebánek.